Mrtví se dřív nepochovávali hned – šlo o jakési preventivní opatření, aby se do země nedostal živý člověk, popisuje etnolog

5. červen 2022

Naši předkové byly se smrtí konfrontováni mnohem častěji než my dnes. Jak vnímali a prožívali nemoc, umírání a smrt? Hostem Leonarda Plus je etnolog Martin Šimša, ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. „Lidé se snažili – s vědomím, že smrti nedokážou zabránit – alespoň nějak podchytit to, co jí předchází a následuje,“ myslí si vědec. 

Prvním bodem byly tzv. předzvěsti smrti. „Takže u nemocného člověka lidé sledovali znaky, projevy, jestli člověk spěje ke smrti, nebo k životu.“

„Jedním z nich bylo pozorování ptáků – smrt prý přivolávalo houkání sýčka. Méně typické pak bylo vidění kohouta v místnosti – ale toho viděl jen ten nemocný,“ popisuje. S tím souvisela také snaha poskytnout nemocnému zaopatření.

Člověk neměl mít rakev, než zemřel, protože by se smrt přivolávala.
Martin Šimša

„Takže rodina šla pro kněze a nechala udělit svátost smíření, svaté přijímání a pomazání, aby byl člověk připraven na toto velké setkání.“

„Kromě náboženských úkonů existovala i celá řada úkonů řekněme pověrčivých. Ve chvíli, kdy člověk skonal, byly k jeho loži pozvány starší ženy k nočnímu bdění, ve dne samozřejmě k dennímu.“ 

Mít rakev za života přivolávalo smrt

Mrtvý se nepochovával hned, ale za nějaký čas. „Částečně šlo o preventivní opatření, aby se nepochoval živý člověk, ale hlavně až když člověk umřel, truhlář dostal pokyn k výrobě rakve.“

„Člověk neměl mít rakev, než zemřel, protože by se smrt přivolávala… A dokud nebyla vyrobena, nebožtík ležel v domě.“

Když přišla do domu smrt, život se zastavil. „Všechny činnosti se omezily na minimum, dům ztichl, mluvilo se šeptem. V místnosti u mrtvého se v bdění střídaly starší ženy, které se většinou modlily modlitby spojené se smrtí.“

Čtěte také

Často za zemřelými přicházeli příbuzní a přátelé, aby se s nimi rozloučili. „Kromě dvou svící byl v místnosti i hrníček se svěcenou vodou, ve kterém byly tři klásky, a těmi lidé na mrtvého stříkali svěcenou vodu, aby se rozloučili.“

Po dokončení rakve začaly bezprostřední přípravy k pohřbu. „V movitějších rodinách se až v okamžiku smrti začaly šít oděvy do rakve, v chudších rodinách měli už rubáš či košili k smrti ušitý.“

„Také se často užívaly mužské sukně – dnes bychom ho označili za delší kabát nebo hazuku –, což byl kabát až po kotníky, tedy typický oděv bohatých sedláků, ve kterém se pochovávali muži i ženy.“

Čtěte také

Pak nastalo omývání a oblékání mrtvého. To obstarávaly pouze některé ženy, které se na to specializovaly. V tuto chvíli také měly ohledat, jestli je ten člověk skutečně mrtvý.“

„Otevřela se okna, aby duše mohla ven, zastřela se zrcadla, aby se mrtvý v nich neviděl, nelekl se a nezabrzdil se na své cestě. Pak se vzala rakev, nesla se ven, většinou se s ní kleplo o práh, aby se mrtvý rozloučil a následoval průvod do kostela, kde bylo rozloučení a z kostela rovnou na hřbitov,“ popisuje poslední cestu mrtvého Martin Šimša.

Jak se se smrtí vyrovnávali naši předkové během válek, které se v minulých staletích přelévaly přes naše území? Jak se žilo běžným lidem v místech, přes která se přesouvaly armády, jak dokázali zabránit drancování a za jakých okolností se jim dařilo přežít? Jak se vyrovnávali se ztrátou svých blízkých, infekčními nemocemi a hladem a jak vnímali smrt? S etnologem Martinem Šimšou diskutuje Markéta Ševčíková.

Spustit audio