Možné složení budoucího Evropského parlamentu

Pravda je všem taková, že voličů se bude do volebních místností - s výjimkou zemí, kde je hlasování právem i povinností zároveň - obtěžovat sotva polovina. A v České republice to podle jednoho z průzkumů může dopadnout podstatně hůře. Kdyby voliče nelákala možnost rozhodovat o evropských poslancích, bylo by to pochopitelné. Brusel, Štrasburk a také Lucemburk, to vše jsou jména pro většinu Evropanů jména vzdálených měst, v nichž se, jak mnozí tuší, leccos důležitého rozhoduje, ale vazba se zdá tak vzdálená a tak zprostředkovaná, že to nestojí za nabourání víkendového programu.

Jenže průzkumy veřejného mínění, a to nejen v České republice, dokazují, že ti, kdo se uráčí odevzdat své evropské hlasy, se rozhodují na základě toho, jak se jim tu chvíli líbí, či nelíbí jejich domácí vláda. Tento protiklad ukazuje na nějaký zádrhel v uvažování voličů. Jeho podstatu se ve vtipné nadsázce pokusil vystihnout jeden britský analytik, který volby do Evropského parlamentu přirovnal k bezpečnému sexu: "Klidně si to můžete dovolit, aniž byste riskovali jakékoli následky."

Zkratka nepřímo vysvětluje, proč volby do Evropského parlamentu tak málo lákají voličů. Mohou se vyslovit k domácím poměrům, aniž by z tohoto rozhodnutí plynuly nějaké závazné následky. V letošních volbách je to umocněno i faktem, že v mnoha zemích unie se volby konají uprostřed domácího parlamentního cyklu, kdy voliči mívají největší chuť ukázat své vládě, zač je toho loket. S ohledem na politickou korektnost dlužno dodat, že právě zmíněná zkušenost se stejnou měrou vztahuje na vlády pravicové i levicové.

Aforismus dokáže ve zkratce postihnout problém, málokdy už nabídne jeho řešení. Jaké by tedy mohlo být? Vazba mezi voliči a Evropským parlamentem by jistě byla silnější, kdyby voliči měli jasnější představu, co jejich zástupci ve Štrasburku mohou dokázat.

Už nyní toho mohou hodně. Šedesát procent evropských předpisů, direktiv, které unie jako celek přijímá, podléhá schválení Evropského parlamentu a nutno říci, že se poslanci činí. Nejnověji se například zasadili o to, že letecké společnosti budou muset cestujícím, kterým kvůli zpoždění letu ufrnkne přípoj, vyplatit citelnou náhradu. Zákazníci, kterým se někdy zdálo, že s nimi letecké společnosti nejednají příliš laskavě a hlavně vstřícně, tu změnu přivítají. Málokterý se už ale dozví, že za ni vděčí píli evropských poslanců. Názor, že Evropský parlament je odkladiště pro vysloužilé politiky, se bude měnit jen pomalu a ztuha - také proto, že to dlouhou dobu byla pravda. Evropský parlament byl ale také místem, kde bylo vidět zrod nových vlivných politických stran a hnutí. Když se do něj poprvé v roce 1979 volilo přímo, ze Spolkové republiky dorazili zástupci tehdy bezvýznamných Zelených. Se svými svetry a teniskami budili rozruch a předpovědi, že jsou přechodným jevem. Dnes jsou šestým rokem součástí německé vládní koalice.

Nynější volby mohou také přivést do Štrasburku zástupce málo okoukaných politických hnutí. Překvapením spíše nepříjemným se mohou stát populisté všeho druhu, velký úspěch si slibuje například polská Samoobrona Andrzeje Leppera. V České republice se budou hůře rozeznávat, protože od té doby, co se z předscény vytratili republikáni bývalého cenzora, se o protestní hlasy začali ucházet jiní řečníci, kteří jsou sice výmluvní, ale politicky těžko čitelní.

Když už jsme u paradoxu začali, nebude od věci jím také skončit. Hodně se toho souvislosti s Evropskou unií namluvilo o demokratickém deficitu, že se rozhoduje daleko a pro voliče nesrozumitelně. Na tuto výtku existují dvě odpovědi. Zaprvé si zkuste srovnat, zda je v národním parlamentu, rozhodování srozumitelnější a průhlednější. A za druhé stojí za zvážení, jestli by se voličům nevyplatilo, kdyby Evropský parlament měl ještě větší vliv.