Možné klady a zápory Václava Klause jako prezidenta

6. březen 2003

Spokojenost až skoro nadšení na straně jedné, rozhořčení, ale i rezervované nebo rezignované zklamání na straně druhé. Tak by se daly zhruba popsat reakce na zvolení Václava Klause druhým prezidentem samostatné České republiky. Pokusme se aspoň v základních bodech shrnout nejčastěji vyjadřovaná pro a proti, týkající se nové hlavy státu, od níž rozhodně lze čekat, že nebude nějakou šedivou úřednickou postavou ve stínu politiků v nejvyšších vládní funkcích.

Prezidentovi sympatizanti či lidé přinejmenším jej respektující vždy zdůrazňují, že jim národohospodář a zdatný politický lídr Klaus imponuje jako sebevědomý muž s vysokou pracovní výkonností. Vzdělaný a rázný, jako bystrý analytik, persóna vysoko převyšující své okolí, bravurní diskutér a bojovník k pohledání. A také jako osobnost, za kterou jsou neohrožené činy.

Někdejší převzetí vedení Občanského fóra a nedlouho na to založení ODS přesto, že ještě byly nepříjemně živé vzpomínky na stranickost. Klaus se stal bezmála synonymem restaurace kapitalismu, nastartoval ekonomickou reformu a přesvědčil o ní většinu veřejnosti. Byl neochvějný při rozpadu federace, což kontrastovalo z váhavostí některých jiných českých politiků v tomto složitém období.

Klausovi příznivci jej stále vidí coby stěžejního pravicového konzervatistu a imponuje jim také bezesporu Klaus jako vtipný sarkasta, sportovec i intelektuál zároveň. Líbí se jim, že se nebojí vyslovovat kontroverzní myšlenky, že je schopen mimořádně mobilizovat všechny síly k zvládnutí nějakého konkrétního úkolu, což osvědčil jak při budování Občanské demokratické strany, tak při volební kampani, zejména v roce 92, kdy zvítězil na celé čáře.

Václav Klaus byl v očích svých stoupenců nadto léta v obklíčení malých koaličních stran, které mu podle nich házely klacky pod nohy a podrážely ho, kde se dalo. Od něhož odpadali zrádci z vlastní strany, jinak ale málo schopní, proti kterému se jakoby spikla většina médií a který nakonec prohrával, neboť v této zemi převládají levicové tendence. A který se, a to je obzvlášť imponující, nevzdal ani v tak fatální situaci, jakou bylo období po rozpadu vládní koalice na konci listopadu 97 a následného rozkolu ODS.

To, jak Klaus během půl roku povstal z bezmála politického dna, dosáhl v předčasných volbách i s nemálo otřesenou stranou úctyhodného výsledku a ještě dostal ODS zpět do vysoké hry podpisem opoziční smlouvy s hlavním politickým rivalem Zemanem, také bylo skutečně pozoruhodným výkonem.

Společným rysem Klausových fanoušků byla nechuť k malým středopravým stranám. Opovrhovali vždy ODA i její nepřímou nástupkyní Unií svobody, u jejíhož narození navíc stáli Jan Ruml a Ivan Pilip s cejchem sarajevských atentátníků a zvlášť jsou podle Klausových obhájců prohnaní křesťanští demokraté, jejichž předčasně zemřelý předseda Lux byl pro ně téměř ztělesněnou směsí protiklausovství a lstivosti. Drtivá většina příznivců nového prezidenta neměla v lásce jeho předchůdce Václava Havla ještě před tím, než se mezi oběma politiky rozpoutal otevřený boj. Pak samozřejmě antipatie vůči Havlovi jen vzrostly.

Jistě ne všem, ale mnohým Klausovým obdivovatelům vyhovovala metafora se zpětným zrcátkem v automobilu, jímž Klaus říkal, že není podstatné zdržovat se hříchy z totalitní minulosti, ale naopak dívat se dopředu. Ono zrcátko má podle něj jen pomáhat nezapomínat, co je za námi, ale především je třeba vnímat to podstatné v čelním výhledu.

Uznávali, že ne vše se v ekonomické reformě povedlo, což především bylo vidět na krachu bank, tunelování majetkových fondů a privatizačních podvodech. Zároveň však tvrdili a to nikoliv nesprávně, že to vše není jen Klausova vina a že odpovědnost padá jak na malé strany, s nimiž byla ODS v devadesátých letech ve vládních koalicích, tak na bývalé politiky ODS, kteří se časem s Klausem ve zlém rozešli. Podivné praktiky ve sponzorování strany odmítali s tím, že totéž dělaly i malé strany.

Klausovi věrní se smířili i s opoziční smlouvou s ČSSD. Nebyli z ní sice nadšeni, ale přijali vysvětlení, že to byla jediná cesta k politické stabilitě, že malé strany nechtěly pokračovat v pravostředové koalici a že ODS díky smlouvě aspoň může krotit socialistické tendence Zemanovy vlády.

Už asi ne tak jasně Klausovi sympatizanti akceptovali národovecké tóny, které se v posledních letech objevily v rétorice ODS, ale přinejmenším ostražitost vůči Němcům jim asi cizí nebyla. A nedůvěra vůči celé řadě aspektů Evropské unie a opakovaný důraz na prioritu dnes už okřídlených "národních zájmů" se zdála na místě patrně i lidem, kteří přitom do evropského společenství chtějí, respektive uznávají, že zůstat stát stranou nelze. I ti mají dojem, že právě Václav Klaus bude jako jediný český politik úspěšně hájit zemi i po vstupu do Evropské unie.

Možná, že toto vše není úplný výčet kladů, kterými Klaus podle svých příznivců oplývá, ale zhruba tak jej vidí.

Jeho odpůrci se s nimi rozcházejí téměř ve všem, co už bylo řečeno. Klaus je podle nich kdysi zářivý, ale dnes už vyhaslý politik, který je natolik zaujat vlastní velikostí, že není schopen po létech svého působení ve vrcholné politice nic negativního, že právě jeho arogance způsobovala rozkoly s politiky menších stran, že dopustil úzké provázání části nepoctivé ekonomické sféry s politikou, ve kterém pak pokračovala vláda sociálních demokratů, jíž ovšem ODS držela u vesla výměnou za podíl na vlivu. Příčí se jim Klausova relativizace pojmů jako pravda a spravedlnost, přičemž rádi připomínají jeho dávný výrok, že neví, jak rozeznat špinavé peníze od čistých.

Viní Klause z toho, že nevyužil období, kdy měl velikou podporu veřejnosti a prakticky zabrzdil ekonomickou reformu v půli cesty, neboť se bál, že se mu v dalších volbách vymstí nepopulární kroky. Že včas neprivatizoval velké banky, jejichž prostřednictvím ovládal ekonomiku a nepřímo tak umožňoval dalekosáhlé podvody. Nechápou, jak se mohl Klaus vyvléct z odpovědnosti za delikty ve stranických financích. Podle jejich úhlu pohledu se z ODS v první polovině devadesátých let stala stranou protekcionismu a synonymem výtahu k moci a výdělkům.

Obzvlášť zle hleděli na mocenský pakt opoziční smlouvy, uzavřený nadto bezprostředně po varovné mobilizaci před levicí v závěru volební kampaně 98 a že se strany opoziční smlouvy pokoušely prostřednictvím volebních novel zvýhodnit do budoucna velké strany na úkor malých.

A nezapomínají na výčet podle nich zcela nemorálních vysokých politiků ODS, kteří museli postupně mizet ze scény, například místopředsedy Kováře, Čermáka a Macka, od nichž se Klaus nikdy rázněji nedistancoval. Hovoří o bezskrupulózních podnikatelích z Klausova okruhu a doslova břevnem v oku je jim okázalá podpora, jíž se od Klause a od ODS dostává Vladimíru Železnému, vyšetřovanému i stíhanému za řadu majetkových deliktů, což si vysvětlují nějakým tajným ujednáním o vzájemné pomoci. Tomu by odpovídalo to, že Železným zřízená vlivná TV Nova nezakrytě preferuje Klause od momentu, kdy skutečně došlo k nezveřejněné dohodě poté, co Klaus Novu žaloval v souvislosti s informací Novy o jeho tajné švýcarské vile. Že Klaus coby předseda dolní parlamentní komory přijal Železného bezprostředně po jeho krátkodobé vazbě se jim zdálo potvrzením jejich podezření.

Stejně jako to, že Železného nejbojovnější obhájce v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek dokonce za ODS kandidoval v senátních volbách. Podle nich Klaus nemá zájem o dosažení spravedlnosti v případech zločinů z totalitní minulosti, což má dopad na veřejnou morálku. Poukazují na jeho přezírání občanské společnosti, nad níž klade politické strany, jeho bagatelizování neziskových organizací a odmítání jakýchkoliv veřejných občanských iniciativ bez stranické základny a tedy bez legitimizace prostřednictvím politické soutěže, jakoby lidé stojící mimo politické strany neměli právo vyjadřovat své názory.

Také Klausova zjevná nechuť k bruselské centrále Evropské unie se jeho odpůrcům zdá zbytečně vypjatá a jakoby motivovaná snahou zůstat co nejdéle mimo pravidla unie, zatímco doma naopak Klaus preferoval silné centrum a skutečně také vyjadřoval nechuť ke členění na samosprávné kraje. Podle "protiklausovců" pak nynější prezident v posledních letech sáhl k brnkání na nacionalistickou notu, což vnímají jako nebezpečnou populistickou hru. Vadí jim stále skloňovaný termín "národní zájmy", především proto, že působí jako prázdné heslo bez přesnějšího obsahu, nahrávající lidem, vyznávajícím izolacionismus a xenofobii. A v neposlední řadě také upozorňují, že si Klaus zvykl už před lety téměř všechny své kritiky házet do jakéhosi pomyslného pytle s cejchem levičáků s tendencemi rozhodovat za druhé, přičemž často užívá množného čísla po způsobu komunistických propagandistů minulosti.

Konec konců fakt, že Klause zvolila do čela státu část komunistických zákonodárců, je dnes velmi živé téma diskusí mezi jeho oponenty, kteří se jen dohadují, co komunistům, kteří se přitom stále ještě nechtějí doopravdy distancovat od totalitní KSČ, za hlasy v prezidentské volbě Klaus asi slíbil. Ani tento seznam toho, co na Klausovi vadí jeho odpůrcům, není jistě vyčerpávající, ale snad ta hlavní proti nebyla opomenuta.

Co ovšem ze všeho výše řečeného plyne, není jasné. Snad jen, že na Pražský Hrad přichází osobnost, k níž má jen málokdo lhostejný vztah a která aspoň do dnešních dnů do značné míry polarizovala společnost. Bude zajímavé pozorovat, zda si je toho nový prezident dostatečně vědom a zda se aspoň nepokusí roli příslovečného "otce vlasti" ostří z obou stran časem poněkud otupit. A také co s ním udělá to, že už je vlastně mimo přímý politický boj, ve kterém se třináct let cítil jako ryba ve vodě. Že před ním budou stát zcela jiná zadání, než dřív. Řídit stát jako politickou stranu nebo vládu dost dobře nemůže, k tomu nemá dostatek pravomocí.

Když bezprostředně po svém zvolení dvacátého osmého února na Pražském Hradě prohlásil, že napříště chce být dobrým prezidentem všech zákonodárců, myslel tím bezpochyby všech občanů, což jistě neopomene zdůraznit ve svém prvním oficiálním projevu ve funkci po složení ústavního slibu tento pátek. Myslí-li to doopravdy, o čemž nepochybujme, pak to mimo jiné znamená, že by měl pracovat na jakémsi, i když ne zcela padnutí si do objetí, pak tedy aspoň na čemsi jako je vzájemná důstojná tolerance mezi obrovskými tábory svých příznivců a odpůrců, které chtěj nechtěj nyní existují. Zvlášť, pokud bude prezident Václav Klaus uvažovat ještě o druhém funkčním období.

Spustit audio