Monarchisté

Otázkou není, zda by království bylo lepším uspořádáním než republika, nýbrž zda po takové změně vůbec může vzniknout poptávka. A i kdyby rovnou svobodomyslní občané zanevřeli na demokracii a zatoužili stát se poddanými, chybí král, který by se legitimně mohl dovolávat trůnu. Nejspíše by ho bylo třeba zvolit, což je ale nesmysl. Bez rodokmenu by byl ostatním evropským panovníkům pro legraci. Králem, respektive princem či princeznou je třeba se narodit a na převzetí trůnu po předcích se pak pečlivě připravovat. Nepomohlo by tedy ani vyhledat v matrikách někoho s modrou krví.

Monarchisté jsou si této komplikace vědomi. Na Hrad pochodovali s portrétem předposledního rakousko-uherského císaře Františka Josefa II., který perspektivním kandidátem na českou korunu určitě není. V čem jsou naši monarchisté poplatní zdejším politickým poměrům, je pak jejich vnitřní svár. Od pochodu monarchistů se distancovala monarchistická strana Koruna Česká. Její předseda Václav Srb přes média vzkázal Petru Placákovi, že legrace, humor a recese nemůže být hlavní náplní či dokonce podstatou úsilí o nastolení království. Spor poddaných ohledně způsobu vedení kampaně by měl samozřejmě řešit král. Nepochybně by se takového úkolu zhostil moudře, například by rozhádané sympatizanty pověřil nějakou funkcí u dvora. Když ne kvůli nám, už kvůli sobě by si tedy monarchisté měli najít krále. Potřebují ho jako sůl.