Mírová mise

Odpověď je složitá i jednoduchá zároveň. Pokud chcete vnímat liberijskou společnost jako svéprávnou a Libérii jako suverénní stát, jde o jednoduchý případ totálního krachu všech institucí, kdysi poměrně stabilního politického systému a také zhroucení státu do anarchie. Složité odpovědi se začnou vynořovat, pokud připustíte, že ona relativní stabilita byla pouze výsledkem zkorumpovanosti tehdejší vládnoucí elity a do poslední chvíle i studené války.

Jinak řečeno, bez studenoválečnické podpory zvenčí nestála vnitřní stabilita politického systému Libérie, stejně jako většiny zemí třetího světa, ani za zlámanou grešli. Vystřízlivění ze snu o novém světovém pořádku nezadržitelně vítězného pochodu demokracie a tržního hospodářství, které na začátku roku 1990 zvěstoval tehdejší americký prezident George Bushe senior, s sebou tedy přináší i velmi nepříjemné otázky. Lze bojovat proti kolonialismu a zároveň požadovat, aby občanskými válkami a teroristickými režimy zdevastované země třetího světa zachraňovaly z chaosu vojenské intervence západních zemí?

Připomeňme, že jenom v posledních dvou letech zasahovali Britové v Sierra Leone, Francouzi na Pobřeží slonoviny a v Kongu, a nyní s americkou pomocí nigerijské jednotky v Libérii. A to nezmiňujeme Afghánistán, Irák, australské akce v Oceánii a desítky probíhajících mírových vojenských misí OSNL velká část Liberijců je při tom ještě rozhořčena, že americké jednotky dávno už nejsou v Monrovii, protože to prý je jejich morální povinnost. Mezi námi, je to asi tak historicky ospravedlnitelné, jako kdyby si Čechoslováci svého času stěžovali na to, že je Američané nechali pod sovětskou okupací, když přece Československo kdysi vymyslel Masaryk s americkým prezidentem Woodrow Wilsonem.

K onomu zmatení jazyka nechtěně přispívají i západní sdělovací prostředky a v posledních desetiletích i zcela změněný styl polických kampaní v rozvinutých demokraciích. Požaduje se mediální zkratka, jasné rozlišení, mravně rozlišitelné černé a bílé. Pragmatické řešení podléhá ideologii. Dejme si příklad. V iráckých městech po pádu diktátorského režimu po tisících rabovali a drancovali sami Iráčané. Mohou za to ovšem, tedy aspoň v mediálním pojetí a v hlavách většiny Iráčanů, Američané a Britové, protože tomu nezabránili.

Libérie to samé. Málokdo přitom dokáže vyzdvihnout skutečně historickou odvahu nigerijského prezidenta Olusengo Obasandja, který dokázal přesvědčit státy ekonomického společenství západní Afriky o nutnosti spolupodílet se na zastavení občanské války v Libérii a vyslat tam svoje vojenské jednotky. O něm se nemluví. O Američanech ano. Současný svět jakoby ztratil proporce. Před 35 lety dosahovaly ztráty americké armády ve vietnamské válce 300 mužů ze jeden den. V Iráku je to dnes méně než jeden voják denně, ale západní veřejné mínění je rozpolceno stejně hluboko, jak před 35 lety. Když se v těchto dnech mluví o Libérii, mluví se o intervenci.

Vůbec se nemluví o tom , že zZápad, ať už pod jakoukoliv hlavičkou, bude muset v této zkrachovalé zemi zůstat hodně dlouho. Jednoduše proto, že dokud nevyroste alespoň trochu zodpovědná místní mocenská elita, vynesou každé demokratické volby k moci buď dalšího diktátora nebo přivedou k občanské válce.