Mírně pravý střed coby politický ideál?

Stačí si jen vzpomenout na české volby do sněmovny roku 2002 - dlouho před nimi vedla preferenční průzkumy ODS a o jejím vítězství, třeba že ne třeba drtivém, pochyboval málokdo. Ale nakonec sociální demokracie zvítězila podruhé za sebou docela přesvědčivě. Zda to bylo proto, že jí lidé chtěli dát ještě jednou šanci bez Zemana se svými Šloufy, anebo proto, že byl v čele ODS Václav Klaus už příliš dlouho a nadto ztratil vůli vládnout, jíž měl počátkem devadesátých let přebytek, je nakonec nepodstatné. I když uvažovat o tom je určitě poučné. Stejně jako sondovat, k čemu lidé v České republice patnáct let po pádu totality nejvíc tíhnou. Lze ovšem pochybovat, že z tohoto poznání strany poopraví své směřování.

Už proto, že politika je vždy hodně poznamenána osobnostmi lídrů, které lidé pozitivně nebo negativně vnímají víc, než programy stran. Zdá se, že aspoň u nás tomu tak je, zatímco v tradičních demokratických zemích si voliči všímají úmyslů politických subjektů v zásadních otázkách - tedy pokud jde o daně a sociální politiku. Jednou se toho patrně také dočkáme. Přesto jsou výsledky průzkumu na téma politické orientace obyvatelstva, který před několika dny zveřejnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění, známé pod zkratkou CVVM, rozhodně zajímavé, byť nepříliš překvapivé. Vyplývá z nich totiž, že se lidé v České republice stále hlásí většinou k politickému středu, i když pravice má mírnou převahu.

Jak analytikové CVVM připomínají, silný střed a lehký sklon k pravicovému smýšlení byl patrný z podobných průzkumů v uplynulých letech. To znamená, že šest let vládnutí levice - byť poslední dva v koalici s jednou středovou a jednou pravicovou stranou - se lidem zatím nijak dramaticky nepřejedlo, jinak by byl patrný nárůst inklinace směrem napravo.

Že by se Češi stali většinou pravicově smýšlející, si patrně nemysleli před lety ani zakladatelé novodobých stran tohoto typu, historicky tu bylo vžité mírně levicové nahlížení některých otázek i jisté sociální cítění. V období restaurace kapitalismu počátkem devadesátých let ovšem měly pravicové strany logickou podporu a to se odrazilo na složení první vládní koalice Klausovy éry. Ale postupem času levice poněkud zesílila a po volbách roku 1996 už nedaly ODS, lidovci a ODA dohromady většinu ve sněmovně, byť u moci zůstaly. Tendence k preferování středové vlády už tedy byly patrné a tento trend se vpodstatě příliš nezměnil. Právě předloňské opakované vítězství sociální demokracie to potvrdilo, neboť ČSSD se dařilo více vyplňovat středový prostor. To už dříve viděli někteří politikové ODS, ale nepovedlo se jim prosadit ono "širší rozkročení", o němž kupříkladu hovoříval Josef Zieleniec ještě jako Klausův místopředseda.

A boj o střed bude patrně rozhodující i v dalších letech,. Bez šancí v něm ještě stále není ČSSD, i když se momentálně nachází v útlumu. Občanští demokraté naproti tomu stále spíše věří, že lidé jaksi prozřou a rozhazovačnou a populistickou levici zavrhnou. Realističtější by však bylo mít na mysli, že k přesvědčivému vítězství je třeba odkrojit kus pomyslného voličského koláče uprostřed. A mimochodem tak oslovit ty, kdož dnes favorizují KSČM, ačkoliv si návrat komunismu rozhodně nepřejí.

Bez zajímavosti totiž není, že podle průzkumu CVVM příznivci KSČM, ČSSD a KDU-ČSL řadí sami sebe více vpravo, než kam je celkově umisťována jimi favorizovaná strana. A naopak stoupenci občanských demokratů se zase vidí trochu více vlevo, než kam se řadí podle programu ODS. Jinými slovy, jedni i druzí pokukují po středu. Všichni pak ale mají společný problém - žádná větší strana není v téhle chvíli schopna jejich potřeby uspokojit. A co je ovšem ještě horší, lidé jsou prakticky ze všech stran ve sněmovně dost zklamaní a vidí stále víc politiku jako nečistou hru z níž profitují její aktéři.

Jakýmsi zaříkladlem české politiky je už dlouho představa, že tu existuje volný prostor pro nějaký nový subjekt, v zásadě pravicový, ale s neokoukanými a nezprofanovanými tvářemi, se smyslem pro jistou sociální rovnost, s odvahou k reformám důchodového systému i zdravotnictví, s vědomím, že vzdělání je zásadní investicí do budoucna atak dále. Možná, že nějaká taková strana vznikne. Jistě o ní sní například Kaslovi Evropští demokraté, anebo Hana Marvanová, která viděla naději ve spojení malých pravicových stran. Ještě je tu také možnost, že se zásadně promění a stane se důvěryhodným některý z už zavedených subjektů. Musel by ovšem patrně projít zásadní očistou, což by v první fázi mohlo znamenat voličský odliv a tedy vlastně rezignaci na příští vítězství. S čímž lze v nejbližších dvou letech jen těžko počítat.