Ministrův prezident

23. duben 2003

Co si řekli z očí do očí Václav Klaus s Cyrilem Svobodou, se neví. Ministr zahraničí sdělil, že pil minerálku, a prezident prostřednictvím svého mluvčího dal ve známost prohlášení, o kterém mluvčí ministra řekl, že ho Cyril Svoboda odmítl podepsat jako prohlášení společné. V televizi pak bylo k vidění chladné podání rukou.

Prezident si od rozhovoru s ministrem zahraničí zřejmě sliboval jakousi smlouvu o neútočení. Jenomže i když se výrok Cyrila Svobody o tom, že Václav Klaus nerozumí problematice našeho vstupu do EU, mohl jevit jako osobní útok, ministrovi zřejmě nešlo o to, urazit hlavu státu. Spíše asi chtěl upozornit, že prezidentovy athénské výroky ohledně ztráty části suverenity a jeho komentář k otázce rotujícího předsednictví nejsou názorem České republiky, nýbrž osobním názorem Václava Klause. Jádrem sporu totiž není postoj k evropské integraci, ale kompetence prezidenta. Ten sice reprezentuje republiku v zahraničí, ale neurčuje její zahraniční politiku. To je úkolem vlády. Ve stejně obtížné pozici byl ostatně i prezident Václav Havel, kterého ještě z postu šéfa kabinetu kritizoval za některé zahraničněpolitické aktivity Václav Klaus.

Rozdělení kompetencí mezi vládou a hlavou státu zdrojem jistého napětí bylo, je a nejspíše i bude. Jakkoli českému prezidentovi nepřísluší tvořit českou zahraniční politiku, jeho slovo bude mít v zahraničí váhu, ať už se to vládě bude či nebude líbit. Zdá se, že českému prezidentovi je z ústavy dána role potížisty. Proto politici věčně diskutují, jak jeho pravomoci omezit. Problémy by ale pominuly, i kdyby prezidentovi, volenému ovšem přímo občany, kompetencí naopak přibylo. Pokud se našim vládám notoricky nedaří úkolovat slabé prezidenty, neměl by v budoucnu silný prezident úkolovat vládu?

autor: iho
Spustit audio

Více z pořadu