Miloši, vrať se

ČSSD

Miloš Zeman nám sociální demokracii rozvracet nebude. Tak by mohlo znít jedno z hesel, pod kterými proběhne jednatřicátý sjezd nejsilnější české strany. Připomíná, proč se Zeman sjezdu neúčastní. Je to ale poněkud překvapivé zjištění vzhledem k tomu, že jde o člověka, který ze sociální demokracie nejsilnější stranu učinil.

Jak k tomu vlastně mohlo dojít? Na počátku všeho bylo přátelství dvou mužů. Bylo tak velké, že Miloš Zeman vybral před čtyřmi lety Vladimíra Špidlu za svého nástupce na místě předsedy strany a před dvěma lety mu vedení ČSSD se vší slávou odevzdal. Tehdy se o sobě oba vyjadřovali s největší úctou. Pro Špidlu byl Zeman prvotřídním politikem, Zeman na Špidlovi chválil originalitu, zkušenost a charakter. Špidla Zemana občas kritizoval, například za domluvy s komunisty, spolupráci s ODS a za nákup Grippenů. Ale v tom byl Zeman velkomyslný a snahu svého nástupce získat vlastní tvář velkomyslně toleroval. Zeman nedusí osobnosti ve svém okolí, pochvaloval si na oplátku Špidla.

Těžko říci, kdy idyla skončila. Rozhodně ale přátelství nepřežilo chvíle, kdy si oba muži vyměnili role. Špidla se totiž stal mocnější než Zeman, když vyhrál volby. Odmítl pokračovat ve spolupráci s ODS a spolupracovat se Zemanovými poradci. Za toho předchůdce tvrdě kritizoval. Špidla vědom si své síly naznačil, že se Zemanem nepočítá na post prezidenta.

Pak už nastala tvrdá hádka přes média. Zeman útočil přímo, Špidla opatrnými, o to však účinnějšími slovy. Bývalý premiér se na Vysočině jistě necítil příliš dobře, když mu nástupce připomínal, že je pouhým řadovým straníkem, že je sice silná osobnost, má ale nulovou moc a jeho návrat by rozvrátil stranu. Divit se ale nemohl, protože výpady o Špidlově údajné neschopnosti, intrikaření a nezvladatelné touze po moci si o takové odpovědi sám říkal. Spor dvou velikánů skončil ostudnou porážkou vlády v boji o prezidentské křeslo a očividně tak stranu poškodil.

Špidla Zemana na sjezd pozval, ten ale odmítl přijet a dokonce straníkům doporučil, aby jeho někdejšího přítele nevolili za předsedu. Učinil tak už ale ve chvíli, kdy mediální boj vyhrál současný premiér. Emotivní vzkazy z Vysočiny se totiž pomalu začaly zajídat i expremiérovým největším přívržencům. Zeman neúčastí na sjezdu prokázal hrdost, zároveň ale připustil porážku. Tomu se nelze vysmívat a říkat, že si bývalý levicový lídr za všechno může sám svou arogancí a neschopností normálně komunikovat. Lze totiž říci i něco lepšího. Přiznat prohru umí málokdo, lidé většinou hledají všechny možné náhradní aktivity, jen aby zakryli, jak jsou na tom špatně. Zeman je dost velká osobnost na to, aby měl něco takového zapotřebí.

Mnozí řeknou: Je dobře, že jsou pryč časy, kdy vládl Zeman. Tehdy se do největších dluhů propadal rozpočet, rostla síla klientelismu a politika se ztrácela v povrchních mocenských půtkách. Přesto i Zemanovi největší nepřátelé musí připustit, že bývalý premiér vstoupí do historie a nebudou v ní zaznamenány jen samé špatné činy. Nic jiného jim ani nezbývá.

Pokud tedy premiér zmíní svého předchůdce a zvolí osobní notu, bude moci hovořit o tom, jak nevděčná je politika, když včerejší velikány vystavuje dnešnímu ponížení. Může vysvětlit, že byly opravdu vážné politické důvody odstavit Zemana od přístupu k moci ve straně, stejně ale nebude moci popřít, že politika je také krutá. Opravdu je, pokud dokáže ukončit přátelství dvou ctižádostivých mužů takovým, pro obě strany bolestným, způsobem.