Miloš Rejchrt: Kdo slyší houby hrát

Když jsem ho navštívil poprvé, zaujalo mne, že ve svém panelákovém bytě, mnišsky oproštěném od všech zbytečností, měl kromě piána také mikroskop. Jím totiž zkoumal věci viditelné, v jeho případě houby. Svou badatelskou vášeň zdůvodnil takto: „S houbami je to stejné jako s lidmi. Jsou malou součástí vesmíru. A vesmír je dokonalá jednota. Člověk ale mapuje jen svůj maličký úsek“.

V roce 1980 Václav Hálek uslyšel hrát malý zvoneček. Nebyla to ale rolnička lidskou rukou vyrobená, skladatel překvapeně zaslechl hudbu při zaměřování fotoaparátu na nenápadnou houbu zvanou tarzetta cupularis, neboli zvoneček sadní. Od té doby slyšel houby hrát pravidelně, na šest tisíc jejich árií zapsal do not a jednu mykokosmickou symfonii zkomponoval. Těm, kteří to měli za podivínství, jednoduše odvětil, že když Bedřich Smetana mohl slyšet, co hraje řeka, proč by jiný skladatel nemohl slyšet, jak zpívají houby.

Jestlipak ale my houbaři nehřešíme, když ty tajemné hudebníky v lese surově podřezáváme a potom doma smažíme, sušíme a nakládáme - tak jsem se jednou houbového senzibila Hálka zeptal. Dostalo se mi od něj vlídného rozhřešení: jedlé houby proto byly stvořeny jako jedlé, aby byly snědeny, což mistr Hálek potvrdil tím, že si na houbovém rizotu z čerstvých hříbků nelíčeně pochutnal.

Každý podzim však kromě přírodního festivalu nádhery a dobrot přináší i trochu tesknoty: tak rádi bychom, aby svět trval a my dokázali nehynout, či aspoň to hezké aby tak rychle neutíkalo, ale ono utíká. Letošní podzim bude o to tesknější, že Václavu Hálkovi už žádné houbové pochutnání nedonesu: ten vzácný člověk, který slyšel houby hrát, uprostřed sezóny 10.září ve věku 77 let zemřel.

Až se v některý den raného podzimu vypravím do lesa, tak první hřib, který uvidím, ať už hnědý nebo smrkový, dostane ode mne milost. To jako projev uznání za nádherná sóla muzikantů s nohou a kloboukem, jak je v hudebním atlase hub zaznamenal průvodce po tajemství viditelného světa Václav Hálek.