Mezibilance českého předsednictví

Důvodů je zřejmě několik: Náš tisk v hodnocení českých zahraničních aktivit je stále velice krotký a není schopen plnit důslednou kritickou reflexi, čímž našim politikům spíš škodí než pomáhá: neposkytuje jim dostatečné reálné zrcadlo. Do značné míry ale za všechny chyby mohou samozřejmě naše politické elity: Dodnes jsme jako jediná země z EU nebyli schopní zaujmout jasný postoj k Lisabonské smlouvě, která má sedumadvacítce zemí Evropské unie dát jasná pravidla. A mohou za to i některé výroky prezidenta, který celou smlouvu odmítá. Proto bylo naše předsednictví zpochybňováno doopravdy velmi silně a dlouho před začátkem ledna.

Předsednictví komplikovala i vnitropolitická situace, kterou Evropa silně vnímala, protože Jiří Paroubek nepřistoupil na smír s Mirkem Topolánkem a stále dokola tvrdil, že bude žádat odvolání vlády i v době předsednictví. Je třeba dodat, že premiér o to od jisté doby taky nestál. Dnes se Jiří Paroubek diví, že je málo přítomný v médiích. Kdyby na nějakou dohodu přistoupil, mohl by náš obraz v zahraničí být lepší a on mohl být víc vidět, mohl by vládě pomáhat, což by Evropa silně ocenila. Takhle to vypadalo, že vláda se svou křehkou pozicí je zcela osamocena: prezident byl zásadně proti novému uspořádání Evropské unie a sociální demokracie sice se vyslovila pro Lisabonskou smlouvu, ale když měla České republice při předsednictví pomoci, tak dělala všechno proti. To z pohledu staré Evropy vyznívá velmi nedůvěryhodně, sobecky a vůči vlastní zemi nezodpovědně, takhle se demokratičtí politici nechovají: v zásadních věcech panuje mezi opozicí a vládou soulad.

Pomineme-li kolapsy mluvčího premiéra Jiřího Potužníka a nótu Bulharska kvůli Entropě, první skutečný kolaps, který jsme museli řešit, byla situace v Gaze a tam následný problém nezpůsobila Česká republika, ale Nicolas Sarkózy, který se se svou funkcí předsedy neuměl rozloučit, takže do oblasti Blízkého východu vyjely dvě komise, což způsobilo trochu zmatek. Plynovou krizi jsme v podstatě zvládli, i když plyn kvůli smluvnímu dodatku Ukrajiny měl ještě jedno zpoždění. Jenže, mediální mínění bylo již dlouhodobě obráceno proti nám (zastalo se nás jen malé Švédsko), a proto mohl důležitý list pro poslance Bundestagu Das Parlament napsat: "Po třech týdnech českého funkčního období by se už dala krachy, nezdary a poruchami naplnit malá knížka anekdot."

Dokonce se velmi vážně uvažuje o tom, že by bylo lepší vybírat předsednické země podle jejich zapojení do řešení kontinentálních záležitostí, než podle abecedního seznamu. To by nás z velké hry v budoucnosti vyřadilo.

Jestli se tak stane, ale záleží i na nás, protože hlavní úkoly teprve máme před sebou a i ty ale představují nemalá nebezpečí. Máme totiž vyjednávat s Irskem zvláštní podmínky, aby se tam mohlo uskutečnit druhé referendum na podzim tohoto roku o přijetí Lisabonské smlouvy, aniž sami jsme tuto smlouvu přijali, což nemůže působit moc věrohodně a hrozí nebezpečí, že nás Francie a Německo kvůli tomu z tohoto jednání vyšachuje.

A do konce našeho předsednictví se mají ještě uskutečnit tři zásadní summity, a sice se Spojenými státy a jeho novou administrativou, Ruskem a Čínou. Tady zase hrozí nebezpečí, že si prezident Václav Klaus, který se chce na jednáních podílet, bude vykládat ústavu po svém a nebude respektovat, že on jen reprezentuje stát navenek, ale není tvůrcem zahraniční politiky: za tu, dle ústavy, zodpovídá vláda. Dualita výkonné moci byla vymyšlena právě proto, aby se tyto "mocnosti" navzájem kontrolovaly a dbaly na jednotu a ne naopak, jak je tomu začasté u nás. Pokud bychom něco takového předváděli na vrcholných schůzkách, mohlo by se pak stát, že skutečně jednání převezme do svých rukou Nicolas Sarkozy nebo Angela Merkelová. To bychom si měli uvědomit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .