Městu a světu

Přesto se na papeže nemohou zlobit. Odmítnout násilí má totiž tak řečeno v popisu práce. Na rozdíl od politiků, kteří zpravidla o světě přemýšlejí v horizontu svého volebního období, se u papeže předpokládá nadhled a evidence zkušenosti, kterou lidstvo učinilo se zlem za dlouhá staletí. Kam až sahá naše historická paměť, vždy platilo, že násilí plodí další násilí a výsledkem je spirála zla. Vybombardovat Irák znamená vyřešit problém s jedním diktátorem, ovšem za cenu vyvolání konfliktů dalších a větších. Předpokládat, že papež svým vánočním poselstvím odvrátí připravovanou válku, by bylo naivní. Proti křesťanské víře, že mír lze sjednat jedině ve jménu lásky k bližnímu, stojí přesvědčení politiků, že mír je produktem vítězství, důsledkem porážky nepřítele. Než bychom na úkor svého pohodlí odstraňovali příčiny zla, raději válčíme s jeho důsledky.

To je podstatou civilizace, kterou míníme bránit například bombardováním Iráku. Bránit své pohodlí je samozřejmě výhodnější, než se o ně dělit. To samozřejmě Jan Pavel II. ví. Nemluví proti válce z naivity. Prostě věří, jakkoli se to může zdát smělé a nereálné, že se nedopustíme takového vítězství. Věří, že nejsme zcela ztraceni, že máme naději prohlédnout. Konečně jsou vánoce - ideální příležitost se nad sebou zamyslet.