Měli bychom bojkotovat Olympiádu v Číně?
Olympiáda v Číně. Máme ji bojkotovat nebo ne? Jak se zachovat vzhledem k čínskému postupu v Tibetu? Parlamenty, vlády, presidenti, olympijské výbory i my novináři kdekdo se k tomu problému nějak vyjadřuje.Čím výše postavený kritik, tím více je cítit jeho pobouření pokrytectvím.
Všichni, snad s výjimkou několika naivních idealistů,věděli, kam Olympijský výbor hry zadává. Přitom všichni také museli vědět - a věděli - s jakým rizikem je toto dobrodružství spojeno. Tibet je jenom vyvrcholením, s nímž nikdo předem nemohl počítat. Ani Číňané.
Ale již předtím byly známy zprávy o zatýkání a zavírání mírumilovných kritiků režimu. Ani po tak zvaném vyčištění Pekingu, kdy byli nejnuznější obyvatelé slumů nelidsky a násilně vyháněni a jejich ubohá obydlí byla cynicky rozválcována však mezinárodní olympijský výbor neprotestoval. Neřekl, že za takovou cenu olympiádu pořád nechce a nebude. Neozvali se však ani politici. Mezinárodní olympijský výbor měl své tučné zisky z olympiády jisté a riskoval i nadále, protože věděl, že riziko nakonec ponesou na svých bedrech sami sportovci. Je všeobecně známo a - olympijským funkcionářům zejména - že nejvroucnějším přáním každého vrcholového sportovce je účast nebo dokonce zisk medaile na olympijských hrách. Léta se na to připravují, fyzicky i mentálně. A potom je olympijský výbor vědomě zažene do rizikového dobrodružství.
Jak mohou sportovci dosáhnout maximálního výkonu, když vědí, do jaké atmosféry pojedou. Když vědí, že každý projev protestu, ba možná i jen jeho domnělý náznak může znamenat vyloučení z her. Nelze ani opomíjet, že existuje silný tlak veřejnosti, terá si v mnohých zemích přeje, aby svůj nesouhlas s politikou Číny v Tibetu dávali najevo i sportovci. Navíc je ovšem nutno také brát v úvahu, že mnozí sportovci tento nesouhlas s politikou Číny opravdu chtějí nějakým způsobem dávat najevo.
Německá mistrně ve skoku o tyči prohlásila v novinovém interview, že ji určitě něco napadne, aby svůj protest vyjádřila, i kdyby ji za to měli vyhodit z olympijské vesnice. Podobně hovoří i jiní sportovci.
V této souvislosti je třeba připomenout ještě další pohled na záležitost bojkotu. Proč se vůbec o něm uvažuje nebo alespoň hovoří? Vždyť z minulosti máme špatné zkušenosti s bojkoty a podobnými akcemi, jako je například embargo. Když po přepadení Afghánistánu Sovětským svazem v roce 1980 většina západních států bojkotovala olympiádu v Moskvě, Sověti přesto jásali nad tím, jak dobře a honosně se jim ji podařilo zorganizovat. Hlavní důsledek byl, že pro nepřítomnost amerických a jiných špičkových sportovců získali šance na medaile jiní, možní i slabší. A když o čtyři roky později sověti jako odvetu vyhlásili bojkot olympiády v Los Angeles, bylo to už téměř k smíchu.
A embarga? Téměř půlstoleté embargo Kuby sice zbídačilo obyvatelstvo, ale většina Kubánců dodnes obdivuje Fidela Castra a nenávidí Američany. A jak úspěšné bylo embargo v Iráku nebo v Severní Koreji?
Bojkoty a embarga jsou většinou tupé nástroje těch, kteří nejsou schopni zvládnout určitou situaci. Někdy dokonce situaci, kterou sami přivodili, jak to ukazuje případ olympiády v Pekingu. Ovšem nemohou přiznat na veřejnosti, že jsou neschopní a že situaci nezvládají. A tak předstírají činnost. I když je klamná a neúčinná domnívají se, že je to pořád lepší než nedělat nic.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.