Martin Ježek: Srbský 6. říjen

„Stýská se vám po starých dobrých časech?“ - dopsali demokraté žlutým písmem ironický slogan. V odpovědi na tuhle otázku je hlavní problém moderního Srbska. Jak komu.

I když Slobodan Milošević byl pohlavárem represivního režimu, který tehdejší Jugoslávii přivedl jen do válek a mizérie, až překvapivě hodně srbských voličů dávalo opakovaně najevo, že jiný režim nechtějí. Volby vycházely vždycky zhruba půl na půl.

Teď si Srbsko připomíná deset let od legendárního pátého října, petog oktobra, kdy Slobodan Milošević definitivně padl. Musel nakonec uznat porážku ve volbách a po demonstracích statisíců lidí odstoupit.

Prezidentem se však hned druhý den nestal žádný nestor demokracie a evropanství, ale nacionalista Vojislav Koštunica. Proto v Srbsku nediskutují ani tak o pátém říjnu, ale spíš o šestém, který jako by nebyl.

Abych to vysvětlil: Srbsko, respektive tehdejší Jugoslávie, prý potřebovalo po Miloševićově pádu ještě další den, v němž se revoluce měla dokončit. Udělat řez, předchozí režim beze zbytku anulovat, vyhlásit parlamentní volby a novou ústavu. To se nestalo.

A tak v Srbsku žijí v těchto dnech diskusí, kterou v mírnější podobě známe i od nás: jak udělat tlustou čáru za totalitním režimem, který se podařilo svrhnout, ale ne beze zbytků. V srbském provedení se sice změnila vláda, ale v armádě, policii a tajných službách zůstaly staré struktury.

V Srbsku se též hodně připomínají události, které následovaly skoro přesně za rok. V listopadu 2001 se vzbouřily červené barety. Oficiálně se jmenovali Jednotka pro zvláštní operace a do revoluce podléhali Miloševičovým tajným službám.

Červené barety se objevily až v centru Bělehradu v plné zbroji a začaly částečně blokovat dálnici. Akt moci, demonstrace síly. Právě Vojislav Koštunica tehdy řekl, že na stávku v pracovním oděvu mají právo.

Za další dva roky došlo ke zločinu, za který byli právě bývalí příslušníci červených baretů odsouzeni, k atentátu na premiéra Zorana Djindjiće.

I když si mnozí řeknou, že Srbsko za těch deset let urazilo jen malý kus cesty, i skeptici nedávno dostali příjemný dárek. Prokuratura se rozhodla, že pozadí atentátu vyšetří. O střelce tu už tolik nejde, ti jsou za mřížemi.

Někdo ale atentát tehdy musel objednat. A bylo mnoho takových, kteří o přípravách museli vědět, a nezabránili jim. Jestli někdy padnou obvinění, dosáhnou možná až do nejvyšších pater tehdejší a snad i současné politiky.

Srbsko za deset let ušlo jen malý kus cesty - říkají mnozí. Stojí to tedy za zamyšlení. Kde Srbsko je – a kde už není? Například už není z vízovým ghettem, z něhož nikdo nemohl. Má profesionalizovanou armádu, která je partnerem ozbrojených sil ostatních zemí, už nejde o vojsko válečnického státu.

Benzín se už nekupuje v lahvích, ale u pumpy ho prodávají nekvalitní a za nekřesťanské peníze. V obchodech jsou k dostání všechny potraviny, ale ne pořád, momentálně není mléko. Stát funguje lépe než dřív, ale korupci je třeba brát jako samozřejmost…

Pokrok tu tedy je – a vždycky se k němu váže nějaké „ale“. To největší je asi ekonomika: nezaměstnanost stoupá, plno lidí v Srbsku nemá perspektivu a konec problémů je v nedohlednu.

Všichni vědí, že žádná tlustá čára za Miloševičovým režimem už nebude. Tak se alespoň upírají k vizi, že se Srbsko brzy stane kandidátem na vstup do Evropské unie. Bude to další, malé, ale důležité vítězství.

Autor je balkanolog, redaktor ČRo 2 - Praha