Martin Ježek: Česko-chorvatská nedorozumění

I mezi turisty je už docela známý vtip, v němž jdou české turistky po pláži, najednou na ně nějaký Chorvat namíří fotoaparát a řekne: Slikati! I když se děvčata mohou cítit pohoršena, nemyslel to špatně – „slika“ je totiž obrázek nebo také fotografie.

Podobných lstí na vás však v Chorvatsku čeká víc. Pro přídavné jméno pomalý například existují dva výrazy. Jeden zní „sporo“ – a když vám někdo řekne, že máte je „polako“, tak máte jet skutečně pomalu. Žádní Poláci na vás přitom nečíhají.

Tohle jsou ještě nedorozumění, která vzbuzují úsměv na tváři. Ale třeba k takové předpovědi počasí je nutno přistoupit se vší vážností. „Bura“ totiž není bouřka, ale něco velmi záludného.

Je to nevlídný vítr, který vás na vaší madračce zažene na moře a vy se pak nejspíš nedokážete vrátit. V rádiu to vždycky předpovídají, což ale nemění nic na tom, že „bura“ přichází náhle a nečekaně.

Česko-chorvatské nedorozumění ovšem dalece přesahuje zrádnou podobnost mnoha slůvek, která jen stejně znějí, ale něco jiného znamenají. Ostatně našly by se i příklady, které by se slušelo vysílat po desáté večer.

Chorvaté si třeba z nějakého důvodu myslí, že Češi jedí jenom paštiky. V posledních letech sice Češi působí jako turisté čím dál přesvědčivějším dojmem a dovezeným konzervovaným paštikám jich holduje v Chorvatsku jen část, ale zažitý obraz v myslích mnohých našich chorvatských přátel se mění jen pomalu.

. „Podívej se mezi ně. Oni skutečně nemají peníze,“ říkal na terase jednoho dalmátského hotelu vlastník apartmánu odnaproti. Obtloustlý muž seděl nad kávou v tílku, které měl vyhrnuté přes svůj vydatný pupek. „Když jsem investoval do nových apartmánů, nikdo ode mě nemůže chtít, abych je pronajímal za 20 eur,“ přednášel vrchnímu a spolustolovníkům.

Měl jsem sto chutí začít panstvo poučovat, kolik Čechů se tu projíždí na jachtách a jak mizerných se jim kolikrát dostává služeb. Turisté s přivezenými zásobami v kempech jsou už jen částí české klientely.

A když jsme zmiňovali ty české paštiky, proč by nemohly být docela slušnou a pochopitelnou odpovědí na předražené potraviny v chorvatských obchodech?

Dotaz, jestli jsou Češi paštikáři a jestli je Chorvatsko drahé, jsem jako novinář pokládal Chorvatům pravidelně a nevynechal jsem ani tehdejšího prezidenta Stjepana Mesiće, když přijel do Prahy.

Odpověděl, že Chorvatsko má svou cenu. A současně se postavil i za Čechy, je prý sám rád, že nám vede lépe než dřív a na turistech je to vidět. Mně to ale pořád nestačilo, pořád jsem chtěl vědět, jaký je náš obraz v očích Chorvatů a ptal jsem se dál.

Rozsekl to až jeden mladík s plechovkou piva v ruce na pumpě na obchvatu Záhřebu. Nejdříve ho zajímalo, jestli jsou hezčí Češky nebo dívky z Dalmácie.

Spor se zdál být k nevyřešení, tak jsme přešli k mému anketnímu dotazu. „Já ti povím, v čem je rozdíl, mezi Čechy a Chorvaty,“ zatvářil se šibalsky:

„Když Chorvat jede na dovolenou, první den tam rozfofruje celý měsíční plat, a pak nemá nic.“ Přesně tak a u Čecha je to obráceně, říkám si v duchu.

A mladík ze Záhřebu to dotvrdil: „A u Čecha je to obráceně. Jede na dovolenou a od začátku doufá, že mu celý plat na konci zbyde.“

Autor je balkanolog, redaktor ČRo 2 - Praha