Martin Ehl: Narozeniny v Pärnu?

Ta místnost na oslavu se nachází v domě Cechu Marie Magdaleny. Když jsem se svých estonských hostitelů, kteří jsou z Tallinnu ptal, proč mě chtějí vzít právě tam, tak jen pokrčili rameny s tím, že jim to doporučili místní.

Ona místnůstka je útulná, vévodí ji stůl pokrytý pestrým ubrusem a obklopený židličkami pro malé holčičky. Každá z nich je úplně jiná. U zdi stojí malá polička plná pláten, látek, různobarevných nití a hadříků. A u další zdi je obrovská police plná panenek a panáčků. V rohu je pak posezení pro dospělý dozor, kde má také obyvatelka této místnosti svůj pracovní stůl, kde většina oněch panenek vzniká. „Ano, děláme tu i dětem oslavy. Rodiče přinesou pohoštění a děti si tu dělají, co chtějí,“ usmívá se na mě asi padesátiletá hostitelka.

Ačkoli se snažím vyhýbat, aby moje dcery byly utopeny v růžové, tady mi její přítomnost mezi ostatními barvami nevadila. Tak nějak to ladilo s celkovým nádechem domu, v němž sídlí osmadvacet estonských umělců a každý dělá v podstatě něco jiného, ale všichni tak nějak dohromady vytvářejí zajímavou atmosféru a společenství. To je Cech Marie Magdaleny, jedno z nejzajímavějších míst, které jsem letos při svých zahraničních cestách zatím navštívil.

Cech fungující na dobrovolné a neziskové bázi uprostřed pracovitého protestantského Estonska mi připadá jako ostrov klidu a pohody. Zároveň ale tak nějak zapadá do obrazu Estonců, kteří jsou spíš uzavření a než aby si třeba kvůli těžkým dopadům ekonomické krize stěžovali, tak se spíš sami snaží něco dělat.

Nejsem vševědoucí, ale na něco podobného jsem třeba v Česku nenarazil. A moji estonští hostitelé si také nebyli jisti, zda v jiných městech něco podobného funguje. V Tallinnu prý určitě ne. Už jen ta symbióza města a party nadšenců. Sdružení umělců dostalo dům od města na tři roky do užívání, neplatí žádný nájem. Dole je malý krámek a velká keramická dílna, v patrech v malých i větších místnostech vznikají panenky i kožené pásky, malují se tu obrazy i vyrábějí poněkud netradiční plyšáci. Sice stále vedeme debatu, zda je to ovce, nebo prase, nicméně stal se oblíbenou součástí plyšového harému mé mladší dcery.

U místních krejčích se dají objednat estonské národní kostýmy, které jsou sice v porovnání třeba s těmi jihomoravskými strohé, ale zase jinak barevně zajímavé. A protože národní vášní Estonců je sborové zpívání, za krátkou existenci Cechu Marie Magdaleny se tu šily kostýmy už pro tři sbory.

Estonci chtějí, aby je cizinci považovali za skandinávskou zemi. I proto je mezi nimi poměrně široký společenský konsensus, který zemi dotlačil z postskovětské republiky do Evropské unie a NATO. Umožnil i v hluboké světové krizi dodržet přísnou rozpočtovou disciplinu, která vyvrcholí zavedením společné měny euro. Když jsem navštívil Cech Marie Magdaleny a viděl nadšení a zápal obyvatel domu – mladých i starších – a radost, jakou jim tvůrčí práce přináší, teprve tam někde mi došlo, co vlastně skandinávsky studené a uzavřené Estonce pohání – a nemusí to být jen weberovsky vysvětlená touha po budování kapitalismu a zisku, protože jsou to většinou protestanti.

Když jsem pak diskutoval s tiskovou mluvčí radnice, která popisovala, jak se krize podepsala na zdejším lázeňství a že vlastně nevědí, jak dopadne letošní sezóna, tak jsem ji musel ujistit, že se nemusí bát. Pokud budou chtít turistům vedle lázní nabídnout ještě něco jiného, mají díky aktivitě místních lidí a prozíravosti radnice z čeho vybírat.

A já jen doufám, že se mi podaří manželku přemluvit k výletu do Estonska, dokud ještě budou děti malé, aby dokázaly náležitě ocenit onu kouzelnou místnost s panenkami.

Autor je redaktor Hospodářských novin