Marný útěk před minulostí

Minulosti je doběhla a mají svým způsobem z ostudy kabát. Jejich osudy jsou propírány v médiích a na jejich jménech ulpěl stín podvodu. Prvním z nich je nyní už bývalý šéf české sekce Interpolu Pavol Mihál. Ten si nechal vystavit lustrační osvědčení sice na příjmení Mihál, ale na křestní jméno Pavel. Jedno písmenko stačilo k tomu, aby lustrací prošel bez problémů. V této souvislosti je nepochopitelné, že mohl obdržet bezpečnostní prověrku Národního bezpečnostního úřadu. Přehlédnout rozdíl mezi Pavlem a Pavolem na tak zásadním dokumentu nesvědčí o pečlivé práci úřadu.

Tím pádem Mihál splnil podmínky pro to, aby mohl působit ve významné policejní funkci. Vzhledem k tomu, že záměrně zamlčel svoji minulost, mohl být terčem vydírání. Podle dostupných informací měl působit jako spolupracovník té správ StB, která se zaměřovala na boj proti vnitřnímu nepříteli, proto by v této souvislosti bylo dobré prověřit nejenom lustrace dalších policistů ve vedoucích funkcích, ale hlavně rozhodnutí, která Mihál ve vedení české sekce Interpolu činil. Zároveň by neměla zapadnout další skutečnost, o které už jsem mluvil v souvislosti s Národním bezpečnostním úřadem a která se týká rovněž policie, tou je minimálně nepozorný přístup lidí v příslušném personálním odboru.

Policista, který předkládal jednotlivé dokumenty, se jmenoval Pavol a nikoliv Pavel, kdyby tudíž úředníci byli pečliví, museli by si tohoto rozporu všimnout. Je s podivem, že přesným údajům na lustračních osvědčeních nebyla věnována pozornost. Každý odborník, který je s registrem svazků StB alespoň trochu obeznámen, ví moc dobře, že i malinká změna v zadaných údajích přinese úplně jiný výsledek vyhledávání. Navíc experti na tuto slabinu opakovaně upozorňovali. Bylo by tudíž zajímavé zkonfrontovat údaje na lustračních osvědčeních s daty v rodných listech osob, které působí ve významných funkcích nejen v policii a na něž se lustrační zákon vztahuje. Možná bychom byli překvapeni, že i u jiných lidí by se našly drobné rozdíly jako v případě Pavola, alias Pavla Mihála.

Někdo může namítnout, že doba už je jiná a že je zbytečné zabývat se takovými malichernostmi, jednak nejde o banalitu, ale o nedodržení zákona, jednak když už o ničem jiném, vypovídalo by to alespoň o charakteru takovýchto lidí. Rovněž druhý případ zveřejněný na sklonku tohoto týdne souvisí s totalitní minulostí a se snahou ji zamlčet. Řeč je o vrchním řediteli a současně šéfovi programu České televize Františku Lambertovi. Na jeho funkci se vztahuje lustrační zákon, v něm se hovoří nejenom o spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, ale také o působení v Lidových milicích. A jejich uniformu měl František Lambert oblékat, když pracoval v podniku Kovosvit.

Tudíž při nástupu do významné funkce v České televizi musel moc dobře vědět, že v ní na základě lustračního zákona nemůže působit. Možná, že spoléhal na to, že si jeho milicionářské minulosti nikdo nevšimne a že mu ji nikdo nedokáže. Archivy, kde by členové a funkcionáři Lidových milicí v jednotlivých podnicích byli evidováni, prakticky neexistují, pokud se tudíž nenajdou pamětníci ochotní členství dosvědčit nebo pokud neexistují nějaké kroniky či případně fotografie, je velmi těžké danému milicionáři jeho příslušnost k ozbrojené pěsti komunistického režimu, jak byly Lidové milice nazývány, dokázat. V případě Františka Lamberta se tak podle všeho stalo.

Otázkou zůstává, zda má pravdu, že o jeho členství věděl už při nástupu do funkce generální ředitel Jiří Janeček. Pokud ano a přesto lustrační zákon obešel, pak by měla platit slova předsedy senátní komise pro sdělovací prostředky Oberfalzera, cituji: "Pokud se potvrdí, že generální ředitel, vedení odborů a členové rady byli informováni o faktu, že Lambert byl členem Lidových milicí, a nevyvodili z toho patřičné důsledky, vyzývám je, aby na své funkce rezignovali." Konec citátu Jiřího Oberfalzera i tohoto příspěvku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .