Marek Šálek: Sportu zdar a fotbalu zvlášť!

Vybaveni jsme tedy byli dobře. Předpověď navíc slibovala na poslední březnové pondělí mimořádně teplý a slunečný den, nemluvě o tom, jaký náboj mělo letošní jarní derby pro znalce české fotbalové historie, aktuálního postavení obou týmů v tabulce, a notabene pro věrné slávisty; vždyť my "věčně druzí" jsme po druhé světové válce získali jen dva mistrovské tituly!

Těšili jsme se tedy letos snad víc než jindy a nic nás nemohlo rozházet. Ani to, že se hrálo na vypůjčeném, zastaralém a odpudivě vyhlížejícím atletickém stadionu, kde si obvykle na prázdných tribunách připadám spíš jako na tréninku rezervního týmu. Tentokrát mělo být vyprodáno. Náladu nám nekazilo ani to, že se fanoušci obou týmů chystali rvát mezi sebou i s policajty a navrch demolovat stadion. Nejdeme přece do kotle.

Přišli jsme s náskokem, abychom si stihli prohlédnout výstavu policejní techniky, dnes už tradiční atrakci při každém derby. O naše bezpečí je postaráno, shodli jsme se po zevrubné obhlídce vozového parku, koňského pluku i kordonů těžkooděnců. Pak jsme vstoupili do svátečně naladěné arény, koupili si kelímek sodovky za třicet korun a těšili se na fotbalový zážitek.

Ten se nekonal. Oba týmy hrály ustrašeně a nejistě, Slavie navíc za celou první půli pořádně nevystřelila na bránu. Pak jsme sice dali gól, ale naše štěstí trvalo pár vteřin - pak si hrdinný střelec svlékl samou radostí dres a dostal za to červenou kartu, načež Sparta vyrovnala a pak už se na trávníku nic zajímavého nestalo.

Když začalo řádění fanoušků, brali jsme to nejdřív jako oživení skomírající a opatrnické hry. Aspoň bude mít kluk o čem vyprávět, říkal jsem si při pohledu na malého sešívku: jeho oči nechtěly přijít o žádnou letící sedačku, vybuchlou petardu ani bitku s policajty. Když pak vběhl na hřiště chlapík v kapuci, čapnul rohový praporek a pádloval s ním přes celé hřiště, než ho čtveřice pronásledovatelů robinsonádou skolila k zemi, byl jako u vyjevení.

Pak se mi ale v záplavě dalších detonací a dusivého dýmu sesunul do klína a bylo jasné, že má dost. "Tati, mě bolí hlava. Když už to skončí?" zazněla ve chvíli, kdy Slávie bránila v deseti ligové prvenství, ona zpropadená věta. Bojí se jí každý otec, který vezme na fotbal dítě.

Těžko říct, jestli se mnou náš malý Vaniak - tak se jmenuje jeho největší slávistický vzor - bude chtít příště jít zase na derby. Ale protože by mě mrzelo, kdyby nás o společné chvíle na tribuně připravilo padesát rabiátů, a protože jsem za dvě permanentky na další sezonu v novém Edenu vysolil přes šest tisíc korun, žádám po svém klubu, svazových bafuňářích a poslancích následující: urychlenou práci na zákonu o fotbalových divácích, který by umožnil identifikovat stadionové dementy a znemožnil jim další přístup mezi diváky. Náklady na policejní manévry včetně nasazení vrtulníku ať do té doby platí pořádající klub - když si neumí zjednat mezi fanoušky pořádek jinak.

Děkuji předem. Sportu zdar a fotbalu zvlášť!

Autor je redaktor časopisu Týden