Maniok jedovatější než dříve
Vysoká koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu zřejmě zvyšuje obsah jedovatých látek v jednom z nejdůležitějších zdrojů potravy rozvojových zemí.
Podzemní hlízy manioku jedlého (Manihot esculenta) představují hlavní zdroj potravy pro více než půl miliardy lidí, z nichž většina žije v subsaharské Africe. Hlízy manioku kromě velkého množství škrobu obsahují také glykosid linamarin, který při mletí nebo rozžvýkání hlízy uvolňuje jedovatý kyanovodík. Před přípravou maniokové mouky se proto glykosidy z rozemletých hlíz odstraňují vymýváním. Problém je, že menší množství glykosidů obsahují také mladé listy, které se jedí za syrova. Otravy maniokovými listy, které mohou způsobit ochrnutí nohou, údajně nejsou ničím neobvyklým - podle jedné studie jimi trpí asi 9 % obyvatel Nigérie.
Ještě horší zpráva ale je, že obsah glykosidů v rostlinách manioku stoupá a bude stoupat i nadále. Vědci z Melbournské univerzity zjistili, že produkci glykosidů v listech manioku stimuluje zvýšený obsah oxidu uhličitého ve vzduchu. Pokud se zdvojnásobí, dvakrát stoupne i produkce glykosidů. Podle odhadů se CO2 na dvojnásobek úrovně z doby před průmyslovou revolucí dostane do poloviny tohoto století. Dá se proto předpokládat, že z manioku se pak stane velký zdravotnický problém.
Vědci o svém objevu referovali na meetingu Society for Experimental Biology ve skotském Glasgowě. Zdůraznili přitom potřebu rychle vyšlechtit takové odrůdy manioku, které by produkovaly menší množství glykosidů.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
