Máme právo rozhodovat o své smrti. Naše společnost je nemocná, nerespektuje svobodu, říká bioetik

8. květen 2018

Na letošním veletrhu pohřebnictví v Amsterdamu si mohli návštěvníci prostřednictvím virtuální reality prohlédnout zvláštní přístroj australského vynálezce. Moderní sarkofág přichystaný pro člověka, který se rozhodl zemřít. Po stisknutí tlačítka by prostor zaplnil dusík, pod jehož vlivem by sebevrah nejprve zmalátněl, ztratil vědomí a nakonec život. Zařízení může být k mání do konce roku a každý by si ho mohl jednoduše vytisknout na 3D tiskárně.

Podle spoluzakladatele Nadačního fondu Klíček zaměřeného na péči o těžce nemocné děti Jiřího Královce není přístroj vhodný koncept. „Příklad rakve z veletrhu není příklad eutanázie, ale obyčejné sebevraždy," myslí si.

Když Philip Nitschke stroj představil, říkal, že vznikl hlavně kvůli tomu, aby byla vyřešená právní otázka asistované sebevraždy, tedy i eutanázie. Stroj má být podle něj určený pro lidi, kteří nechtějí přivádět do problémů člověka, který by jim se sebevraždou pomohl. 

Život vnímám jako dar, který jsem si nedal sám. Z toho daru plyne i nějaká odpovědnost.
Jiří Královec

„Tohle zařízení umožňuje, bez jakéhokoliv kontextu, člověku, který hodlá sám sebe zabít, to, aby to udělal pokud možno bezbolestně. Nesměšoval bych další možnost sebevraždy s otázkou eutanázie,” vysvětluje. 

„Nerad bych se pouštěl do diskuze, jestli má člověk právo na to, vzít si život. Rozhodně má tu možnost. Nárok na to určitě nemáme. Stejně tak si člověk nezvolil to, jestli na svět přijde, a to, že bude zrozen. Život vnímám jako dar, který jsem si nedal sám. Z toho daru plyne i nějaká odpovědnost. Ve chvíli, kdy bych s tím darem zacházel lehkovážně, se té odpovědnosti zříkám,” popisuje Královec.

Jiří Královec

Soustředění se na smrt a na otázku práva na ni je podle spoluzakladatele Nadačního fondu Klíček příznakem bezradnosti ze života.

Hýbat jen očními víčky

Jan Payne, bioetik z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, považuje zprávu o sebevražedném přístroji za zarážející. „Tahle otázka se dostává do komerční sféry. To mi připadá děsivé. Problém asistované sebevraždy, umírání jako takového, je velmi intimní oblast. A je velmi důležité, aby člověk, když umírá, nebyl sám,” říká.

Philip Nitschke ve spojitosti se svým vynálezem uvedl, že právo na důstojnou smrt, kterou si sami zvolíme, podle něj patří mezi základní lidská práva. „To je asi nejpádnější argument. Člověk je svobodný, každý si může nakládat se svým životem, jak uzná za vhodné,” věří Payne.

Naše společnost je nemocná tím, že tu svobodu ještě pořádně nerespektujeme. Svobodě se musíme učit, to není tak, že ji máme.
Jan Payne

O eutanázii nežádají podle lékaře primárně onkologičtí, ale neurologičtí pacienti. „Někteří pacienti hýbají jenom očními víčky, někteří už ani to ne. Jsou při vědomí. Takhle mají žít dál, roky. Z toho běhá mráz po zádech, to je hrůza,” podotýká Payne, který souhlasí s tím, že právo na důstojnou smrt naší volby patří mezi základní lidská práva.

„Bývala doba, kdy se trestala sebevražda. Teprve ve 20. století se v Čechách zrušila trestnost sebevraždy. To je z doby feudalismu, kdy byl každý poddaný něčím majetkem. To jsme naštěstí zrušili, protože v liberální společnosti je práva potřeba respektovat,” věří bioetik.

Jan Payne

„Naše společnost je nemocná tím, že tu svobodu ještě pořádně nerespektujeme. Svobodě se musíme učit, to není tak, že ji máme. Když nebudeme žít ve společnosti druhých lidí a v kulturním prostředí, tak svobodu mít nebudeme,” myslí si Jan Payne. 

autoři: Veronika Sedláčková, Vítek Svoboda|zdroj: Český rozhlas Plus

Související