Malý Island obětí velké krize

Zprávy z Islandu ještě před několika týdny zajímaly turisty, rybáře a pravda také ty lidi, kterým se zdálo lákavé uložit své peníze do bank s tajemnými názvy Landesbanki, Glitnir nebo Kaupthing. Díky světu vzájemně propojené ekonomiky a síťovým vazbám, které umožňují ukládat peníze, aniž by bylo nutno navštívit reálnou bankovní přepážku, se jako nejdůležitější položka na konci nabídky jevil předpokládaný výnos. Ještě před několika týdny toto vše málokomu připadalo jako problém či nedejbože jako riziko. Tato věta platí o investorech, tedy těch, kteří ukládali své peníze do islandských bank, ale nemenší měrou i o Islanďanech samotných. Bez peněz proudících ostrovními bankami by nebylo možné, aby se stát, kdysi zajímavý jen rybolovem nebo jako místo mezipřistání transatlantických letů, vyhoupl k životní úrovni srovnatelné se Spojenými státy. Proto se v počtu luxusních automobilů Porsche Cayenne na hlavu mohla země gejzírů lehce měřit s letovisky hodně bohatých Američanů. Jako ani v lidové písni nesahá žebřík do nebe, tak i islandský hospodářský zázrak musel narazit na svůj strop. Když někdo z místních a to i těch sebeopatrnějších střádalů dorazil v minulých dnech ke skutečné přepážce jedné ze tří největších a dosud zcela spolehlivých bank, svých peněz se přes veškeré naléhání nedomohl. Důvod už byl známý. Jak nyní vyšlo najevo, už letos na jaře závazky tří největších bank šestkrát přesahovaly roční hrubý národní produkt Islandu. Premiér Geir Haarde musel spoluobčanům minulý týden přiznat, že společný stát stojí před bankrotem. Veskrze skeptickou náladu vyjadřuje povzdech jednoho z klientů, který se marně snažil dostat ke svým úsporám: "Všechno je bezpečnější než banka." Dnes už se rojí rozbory, proč věci na Islandu dopadly tak, jak dopadly. Ale jen málo je těch, kteří by mohli říci, že vytahovali varovné vlajky na stožár včas, dokud se ještě dalo předejít největším škodám. Navíc, když se prázdní peněženky, portrét viníka se nejlépe promítá na cizí stěnu. Proto Islanďany nyní tolik rozčiluje, když musí poslouchat výtky z úst britského premiéra Gordona Browna. A mnoho obyvatel Spojeného království zase má dojem, že kdysi vítaná islandská expanze do jejich ekonomiky byla vlastně škodlivá. Vztahy mezi oběma zeměmi už dlouho nebyly tak mizerné. Není divu, když vyšlo najevo, že konšelé více než stovky britských měst vložili radniční finanční rezervy do islandských bank. Kde za takových okolností hledat spásu? Ještě nedávno málokdo myslel na to, že Island, přestože nemá vlastní armádu, je členem Severoatlantické aliance. Proto vypukl takový rozruch, když z Reykjavíku přišla zpráva, že islandské státní finance má sanovat půjčka ve výši čtyř miliard dolarů, kterou nabídlo Rusko. Málo je platné ujišťování Moskvy, že se jde o ryze obchodní operaci. Proti takovému ujišťování stojí zkušenost, že "žádný oběd není zadarmo". Druhou možnost záchrany zvažuje Mezinárodní měnový fond, ale ani v jeho případě, ani v případě ruské půjčky není takříkajíc vůz ještě v maštali. Obyvatele Islandu, z nichž nedávno ještě mnohé zajímalo jedině, zda jejich nový dům bude mít dostatečně působivý výhled na Atlantik, nyní už nezajímá, kdo konkretně přiloží účinnou záplatu na obří díru v jejich státní kase. Jak záchranná operace dopadne, není dnes ještě vůbec jisto. Jedno překvapení už se však rýsuje. Do šéfovských pozic ve dvou největších bankách New Landesbanki a New Glitnir nastoupily dvě dámy, Elín Sigfúsdóttir a Birna Einarsdóttir. Nevypadá to spravedlivě, ale na Islandu se říká, že ten výsledek je tradiční: "Muži nadělají nepořádek a potom přijdou ženy, aby to uklidily."

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .