Malé zamyšlení nad 15. výročím Dne ústavy Slovenské republiky

Všeobecně se má za to, že oba akty, červencový i zářijový byly důsledkem výsledků voleb do obou komor Federálního shromáždění a do obou národních rad v červnu 1992.

Všeobecně se má za to, že na zániku federace se rukou nedílnou podepsali Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Podsouvá se jim, že to bylo jejich rozhodnutí, stála za ním jejích vůle, jejich osobní a politické ambice. Byť to tak skutečně mohlo vypadat, nic není větším historickým mýtem než předešlé konstatování. Oba politiky sice vynesly do role klíčových mužů zániku federace parlamentní volby, ale byli zároveň posledními z plejády politických reprezentantů na federální a na obou národních úrovních, kteří se větší či menší mírou podíleli na tom, že Klaus s Mečiarem stanuli v létě 1992 před neřešitelným státoprávním dilematem a jejich volba se tak stala nevyhnutelnou. Tato nevyhnutelnost byla důsledkem zřetězení mnoha příčin spočívajících nejenom v bezpočtů selhání již zmiňovaných politiků, ale také v selhání takzvaných svobodných a nezávislých médií na obou březích řeky Moravy, spočívaly v bezpočtů fatálních omylů těch, kteří ovládali tak účinné nástroje legitimní moci federace jakými byly policie, prokuratury a zpravodajské služby. Rozpad československé federace byl jenom dalším historickým důkazem toho, že stát, který se nebrání a netrestá projevy extremizmu v samých jeho počátcích je dřív nebo později odsouzen k zániku.

Slovenský politik Ján Čarnogurský i dnes po patnácti létech trvá na tom, že Deklarace o svrchovanosti Slovenska ze dne 17. července 1992 neměla žádný právní význam. Naopak, mohla myšlenku samostatnosti Slovenska zesměšnit. Nestalo se tak, nikdo se o to nepokusil ani v Čechách, ani na Slovensku. Naopak, vznik samostatného Česka a Slovenska se kvaltem přiblížil poté, co 20. července přesně v osmnáct hodin abdikoval prezident Československé federativní republiky Václav Havel. Tato událost se dnes připomíná jenom jakoby pro úplnost všech detailů překotného běhu události politicky horkého léta 1992. K naši škodě máme příliš krátkou paměť a některé události se povedlo pomocí jiných události vytěsnit z národní pamětí do té míry, že se nestaly diskutovanou součásti naši přítomnosti, ale prozatím nehybně čekají na vedlejší koleji. Dovolte proto zacitovat z abdikačního projevu, který pan Havel přednesl 17. července v tehdejším Československém rozhlase několik hodin po přijetí Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky: Mohl bych se stát dokonce překážkou rozsáhlých změn naši státnosti, k nimž naše země po parlamentních volbách směřuje, a emancipačních snah Slovenské republiky, jejichž výrazem je i Deklarace svrchovanosti, přijatá dnes Slovenskou národní radou. Neumím si představit, jak bych mohl za těchto okolností a v nelehké době, která nás čeká, dobře zastávat svůj úřad. Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. - konec citátu.

Byl to tento abdikační projev, který přiblížil konec federace mnohem účinnějším způsobem než přijetí Ústavy Slovenské republiky 1.září. Veřejné mínění v obou částech republiky totiž přijalo Havlův projev emocionálně, jako ono pověstné osudové fátum, kdy už i poslední symbol pevnosti federace ustoupil stranou, aby nebyl překážkou rozsáhlých změn státnosti a emancipačních snah Slovenské republiky. Ponechme stranou fakt, že federální prezident sice přestával mít vliv na vývoj ve státě, ale z povahy a podstaty úřadu odpovědnost nést měl a musel. Mimo jiné také proto, jak sám v abdikačním projevu Havel uvedl, že doba byla nelehká. Ponechme stranou také spekulace, že červencová abdikace byla od Havla chytrým politickým tahem, jimž si zajistil volbu prezidentem samostatné České republiky. K té totiž vůbec nemuselo dojít, kdyby byl sveřepě setrvával v prezidentském úřadě až do trpkého konce, do 31. prosince 1992, kdy společný stát Čechů a Slováků zanikl de facto i de jure. Havlova rezignace se tak stala, možná nezamýšleným signálem, že federální prezident si myje ruce nad osudem federace.

Připomeneme li si toto období, budeme li probírat dobový tisk, dojdeme k poznání, že většinové veřejné mínění v obou republikách odevzdaně rezignovalo v očekávání čehokoliv, co přinese brzký konec tahanic o podobu federace, konec nekonečných a bezvýchodných jednání, jejíchž aktéři se sice zaklínali adjektivem autentická, ale nesmyslným tlacháním podemlely i poslední zbytky funkcí, na nichž federace stála. Naopak obě národní politické reprezentace se aktivizovaly a předvedly světu jak lze technologicky čistým a bezbolestným způsobem za pět měsíců demontovat federální stát. Na závěr si čeští a slovenští poslanci zvolení do Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění na společném zasedání zatleskali nad dobře odvedenou prací.

To byl náš československý a věru svérázný příspěvek k dějinám demokracie na evropském kontinentě. Ne nepodobný šarádě s názvem státu, kdy se v roce 1990 federální poslanci usnesli na tom, že jiný název federace se bude používat v České a jiný ve Slovenské republice.

Závěrem dovolte připomenout ještě jedno výročí. V den přijetí Ústavy Slovenské republiky, tedy rovněž 1. září 1992 havaroval na dálnici D1 tehdejší poslanec Federálního shromáždění za Slovenskou sociální demokracii- Alexandr Dubček. Těžkým zraněním podlehl 7. listopadu 1992. Je známo, že nad okolnostmi havárie jsou doposud nezodpověděné otazníky. O nich nechci spekulovat. V souvislostí s předchozím lze ale konstatovat, že po smrti Alexandra Dubčeka novináři kladená otázka: jak by se byl Dubček zachoval stran zániku federace na půdě parlamentu a mezi slovenskými dělníky, které tak rád na mítincích navštěvoval, je otázkou stále případnou a aktuální. Dubček měl mnohé nectnosti přesvědčeného komunisty, ale bez ctností také nebyl. Jednou z nich bylo také to, že zachování československé státnosti pokládal za alfu a omegu svého myšlení a politické praxe.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .