Malá pocta velkému člověku

6. duben 2005

Stále někdo umírá, lidé prostí i významní. Málokdy jsme se ale cítili tak zasaženi, jako v případě smrti Jana Pavla II., byť dlouho očekávané. V posledních letech jsme ho vídali nemocného, téměř nemohoucího. Na invalidním vozíku. Mnozí z nás si mysleli a také říkali, že tento člověk by měl konečně ze svého úřadu odstoupit, vždyť jaký je toto obraz církve. Postupně a zejména při jeho umírání, takřka veřejném, jsme nahlédli svůj omyl.

Jan Pavel II. svůj zdravotní stav bezpochyby dobře znal a jistě také byl schopen posoudit, jak je veřejností nejčastěji vnímán. V době, kdy všichni chtějí být zdraví, silní a krásní, on se nebál předstupovat lidi před lidi ve své bezmoci. Bylo k tomu třeba velké odvahy. Dlouho byl ztělesněním bolesti a utrpení a stal se symbolem mnohých bytostí naší země, které jsou také nad všeobecným stavem věcí a nad svým štěstím bezmocné.

Bylo už v těchto dnech řečeno, že papež závěrem svého života, který ostatně byl velmi dlouhý, oslovil mnohé své bližní víc, než dříve svými projevy. Ukázal světu, že utrpení může mít smysl. Ztratili jsme papeže, který se velmi lišil od vžité představy církevního hierarchy. Byl lidský neokázalý, prostý. Vždyť i vypadal víc jako slovanský sedlák než jako vznešený prelát vatikánských paláců. Uměl naslouchat a byl pozorný ke komukoli. A uměl se omluvit.

Bral na sebe dobrovolně břemena viny svých předchůdců, i své skupiny, stejně jako břemena těžkých fyzických bolestí. Dva obrazy by nám měly zejména zůstat trvale před očima. Osamocený, shrbený papež stojí u jeruzalémské Zdi nářků a prosí za odpuštění. Umírající stařec se marně a ze všech sil snaží promluvit z okna svého bytu k lidem, kteří za ním přišli.

Toto jsou slavné chvíle katolické církve a vytvořil je Jan Pavel II.

autor: Květa Neradová
Spustit audio