Májové půvaby a jejich proměny
Nad temné hory růžný den vyvstav májový, budí dol, k tomu ku lásce zvoucí hrdliččin hlas - a máme tu nejpůvodnější kouzlo máje, navíc oslavené knížetem naší poezie. Půlstoletí poté upozornil jiný náš básník známým fejetonem na zcela novou pointu nejkrásnějšího měsíce roku. Nikoli erotickou, ale sociální: máj dělnických pochodů. - Uplynulo další půlstoletí, Evropa právě dokonala svou katastrofu a založila další májovou tradici masových oslav. - Máj milostný - máj pracujícího lidu - máj vítězný. Působivý trojzvuk netrval dlouho, přibývalo disonancí.
Spojení máje s erotickou iniciativou se stalo formalitou. Sexuální revoluce skoncovala se zábranami milostné touhy, tedy i s výsadním postavením jednoho měsíce v roce. Také boj za práva pracujícího lidu byl prý dobojován, aspoň u nás. Zbyla jen slavná výročí - a s nimi povinnost dostavit se zrána na seřadiště chystaného průvodu, aby si soudruh kádrovák udělal čárku - a pak hurá na chalupy. A při tom už zůstalo! Nadlouho.
Z někdejšího libozvučného akordu zbylo něco, co k němu původně vůbec nepatřilo: útěk do soukromí. Většinová reakce na májový rozpuk jara. Bezradný a zemdlený národ spěchá na chalupy a do zahrádek, aby si odpočinul od sebe samého. Ale tak jednoduché to není. Zdá se, že se obraz krajiny mění, je ostatně na čase: uplynulo totiž další půlstoletí.
Naši komunisté se ještě před pár lety opatrně houfovali na Džbánu, ale pak si propachtovali Letenskou pláň v samém srdci Prahy. Za bývalého režimu se tam konaly okázalé přehlídky. V listopadu 1989 tam proběhl přelomový víc než půlmilionový mítink. Letos si tam komunisté počínali zvláště výbojně. A středem Brna prošel sebevědomý šik černě oděných mládenců. Bylo jich, pravda, málo. Ale jsou mladí, motivovaní a projevují vytrvalost; nějakou budoucnost před sebou asi mají. - A ti komunisté na Letné byli, pravda, staří. Ale volil by je dnes každý čtvrtý občan.
Obě májové demonstrace měly cosi společného: bezradnost státní moci a její exekutivy především. Obávám se, že stejně bezradná je i společnost, i její média, nejen policie.
Ani ti z Letné, ani ti z Brna, asi nepřehodí výhybku dějin tím jejich směrem. Jedni i druzí jsou však nositeli ideologie, jíž nelze upřít živost, sugestivitu, tedy i možnou dynamiku, lépe řečeno nakažlivost. Ideje jejich ideologií jsou sice hodny zavržení, ale kolik je těch, jimž je to zřejmé natolik, že by odložili úprk na chalupy, do soukromí, a zmohli se na projev stejně živého odporu?
Nedávná vládní krize i chystaná plichta, která ji asi uzavře, dala příležitost všem významným politickým silám. I těm, které se vydávají za demokratické. Lavírovalo se a mlžilo o sto šest. Nevzpomínám, že by z úst našich bossů zaznělo slovo, jímž by zajiskřila myšlenka, která by zdvihla laťku a napřímila hřbety, protože by byla přesvědčivou výzvou k sebepřesahu.
Tvrzení, že se dějiny opakují, pokládám spíše za básnickou nadsázku. Ale v dějinách nastávají situace, které jsou srovnatelné. Bezradná, znechucená a zlhostejnělá většina, její myšlenkově prázdná politická elita, neschopná vytýčit ideál, zatímco kdesi na periférii se zakládá na destruktivní a potenciálně nakažlivé ideologie - to už tady přece bylo. A ne jednou.
Šedesáté výročí konce války zajisté nelze přehlédnout. Poskytlo příležitost evokovat náladu máje vítězného. Oslavy triumfální, jímavé, někdy i klukovsky hravé, udělaly dojem. Ten však pomine. To týdne, do měsíce. Pak nastane obligátní unikání do soukromí. Kdesi v pozadí lze tušit zasutý důvod k starosti. Moc se o ní nemluví. Jaká že je to starost? Řeknu to stručně: starost o národ.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.