Magická sto a jednička
Nejnověji to tedy začíná, alespoň na papíře sečteno a podtrženo, vypadat pro vládní koalici, tedy dosud vládní koalici, opět trochu nadějně. Poslanec Bielesz se vzdal mandátu a na jeho místo postoupí dosud za loajálního unionistu považovaný Zdeněk Kořistka. Vzhledem k tomu, že již před časem z unionistického klubu vypadlého poslance Vrbíka nahradil z ODS vyhozený poslanec Kott, počtářsky to začíná vycházet na tu starou známou "stojedničkovou" provládní většinu.
Na druhou stranu, je těžké najít v tom nějakou naději pro budoucnost někoho jiného než vlády a jejích zaměstnanců.
Mám na mysli to, že se v současnosti jaksi úporně soustřeďuje pozornost jen na technické podrobnosti sestavení nějakého kabinetu, který by měl stejně vachrlatou sněmovní podporu, jako vláda Vladimíra Špidly. A pozornost se vůbec, ale vůbec, nesoustřeďuje na nějaké jasné plány pro budoucnost této republiky.
Má někdo z politiků nějaký plán také pro lidi? Zatím jsem ho nezaslechl, kromě ovšem strojeně úpěnlivého promlouvání na téma, jak nějak zabránit přímé účasti komunistů na vládnutí. To je dost nejapné.
Komunisté se tak či onak na vládnutí téhle zemi podílejí. Jsou mocnou a stále sílící parlamentní stranou a to i přesto, že jim ani nestálo za to, změnit si nějak nejen název, ale i image celé té z minulosti zprofanované pataje.
Když se dostal svého času k moci Vladimír Špidla, bylo to sice pro pravicového voliče asi zklamání, nicméně nyní vlastní partají odstřelený premiér byl, vždyť to všichni víme, politikem jen mírně nalevo od pomyslného středu, člověk demokraticky smýšlející a měl poměrně jasnou koncepci sociálního státu. Jinými slovy - moderní sociální demokrat. Politici podobného ražení jsou na západ od nás často výjimečně úspěšní.
U nás to máme jinak. Nejprve trocha historie, ale není to samoúčelné: V únoru roku 1948 se tu k moci dostala doslova vláda hlupců. Základní těžiště, hnací motor tehdejší síly byla zášť vůči něčemu (jak říkávali komunisté) starému. V praxi to znamenalo, že hlupci rozmetali na kusy stávající strukturu státu a společnosti, násilím zavedli onen režim, neuznávající nějaké základní morální hodnoty a preferující každou nízkost, která šla na ruku bolševickým mocipánům, a dovedli zemi i národy v ní žijící na pokraj (možná až za něj..) společenského, morálního a ekonomického rozpadu. Tečka.
Říkám tu tenhle zkratkovitý popis nedávné historie jen proto, abych mohl položit následujících pár otázek:
Co jsme asi jiného mohli, po čtyřiceti letech toho, čemu říkáme "totalita", nyní čekat? Že snad v politice budou jen samí titáni ducha, moudrosti a státnickosti? Něco na způsob otců americké demokracie? To asi těžko, že?
A tak si tu ukrucujeme hlavu v honbě za přeludem stojedničkové vlády, která by jako měla zabránit nástupu komunistů k moci. K čemu to bude dobré? Kde je (pro vládu i pro veřejnost) záruka, že se pan Kott příště, až půjde o něco důležitého, třeba zase nezdrží někde v restauraci? Kde je (pro vládu i pro veřejnost) záruka, že pan Krtička nepřestane být loajální US-DEU, jako před tím přestal být loajální ODS, a před tím loajální - ech, což.
A kde je podklad té důvěry ve Stanislava Grosse, který, jestli se nepletu, ještě žádnou koncepci budoucnosti státu nevyjevil? Mimochodem, právě tahle jeho úchvatná schopnost nevyjádřit nějaký soud či pevný názor na kdejakou ošemetnou záležitost politiky z něj dělala po léta nejoblíbenějšího politika v zemi. Zajímavé, řekl bych.
Je to tedy celé o tom, že by veřejnost nechtěla vědět, co s ní politici zamýšlejí, ale raději sází na to, kdo s nimi bude něco zamýšlet sám? Že by veřejnost více důvěřovala vzhledu a vystupování, než myšlenkám a názorům? To bychom na tom tedy byli bídně, jestli už nejsme.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.