Lustrace budou pokračovat

Stále tudíž platí pravidlo o tom, že lidé usilující o vysoké funkce především ve státní správě, budou muset i nadále předkládat negativní lustrační osvědčení, dokument o tom, že před rokem 1989 nebyli ani vysokými funkcionáři KSČ anebo příslušníky nebo spolupracovníky StB. Jak se dalo očekávat, ke smetení komunistického pokusu lustrace jednou provždy ukončit, se našlo dost hlasů - konkrétně největšího poslaneckého klubu v dolní komoře ODS, dále lidovců a unionistů a k nim se přiřadila i část sociálních demokratů. Vyjádřeno v číslech - celkem ze sto sedmdesáti přítomných zákonodárců jich proti zrušení - respektive pro zamítnutí návrhu - bylo sto dvanáct. A ani uvnitř ČSSD nenalezla komunistická předloha většinu zastánců Třicet dva poslanců soc. dem. bylo pro zamítnutí předlohy a jen dvacet tři se postavilo po bok komunistů za další projednávání zákona.

Reprezentanti občanských demokratů, lidovců i unionistů už předem, i během rozpravy ve sněmovně, podstatě shodně varovali, že zrušení lustrací by funkcionářům předlistopadové komunistické strany a důstojníkům a spolupracovníkům Státní bezpečnosti otevřelo cestu do vysokých funkcí ve státní správě. Když byly ovšem lustrační zákony přijímány počátkem devadesátých let, obecně se soudilo, že po víc než neseti letech už nejspíš zapotřebí nebudou. Později byla platnost časově ohraničeného zákona prodloužena a nakonec pravice prosadila lustrace bez omezení, což zůstává v platnosti i po této středě. Průběhem let se totiž ukazovalo, že společnost se vyrovnává s komunistickou minulostí pomaleji a že hlavně někteří bývalí kádři a estébáci by na důležitých místech představovali reálné nebezpečí. Ne snad fatální, tedy směřující k zásadnímu politickému zvratu, ale přesto nežádoucí a pro demokracii rozkladné. Stačí si vzpomenout na působení kupříkladu Miroslava Šloufa, šéfa týmu poradců expremiéra Zemana, který kolem předsedy vlády soustředil pozoruhodnou sestavu lidí spjatých s totalitou, jejichž způsoby výborně ilustrovaly známé causy Štiřín a Olovo. A o různých aktivitách Šloufa a jeho lidí prosakovaly dost strašidelně vyznívající zprávy, byť jsme se o tom všem dodnes nic bližšího nedozvěděli.

Logo|foto:Český rozhlas

A jak daleko to může zajít, pokud jsou na důležitých místech osoby buď přímo spjaté s totalitou, či lidmi minulosti nějakým způsobem ovládané, ukazuje široce medializovaný případ Karla Srby, bývalého generálního sekretáře ministra zahraničních věcí, o kterém se v této relaci hovoří v jiném příspěvku. Když se řekne Srba, většina z nás zároveň vydechne jméno Kavan, tedy jeho někdejšího šéfa. Ten se k Srbovým finančním kejklům na ministerstvu stavěl mimořádně tolerantně. Ale Kavan, pro mnohé sám značně nedůvěryhodný, je zase skeptikům ukázkou toho, že samotný lustrační zákon lze úspěšně obcházet. Konec konců, to učinil i ministerský předseda Zeman, když již zmíněného Šloufa instaloval do velmi mocného postavení tak, aby se na něho lustrační zákon nevztahoval.

A s lustracemi se téměř vždy snažil někdo čarovat - loni se například ukázalo, že množství lidí s falešnými lustracemi působilo v tajných službách. Známá je i kauza bývalého šéfa Fondu národního majetku Stiese, který rovněž předložil negativní padělek.

Argumentů k odmítnutí komunistické iniciativy bylo tedy po ruce celkem dost. Na druhé straně je možné chápat, že platnost lustračního zákona může někoho do jisté míry diskriminovat a to vlastně na bázi kolektivní viny. O tom ve sněmovně hovořil ve středu ministr kultury Pavel Dostál, podle něhož z lustračního zákona vyplývá (cituji): "že pan XY nemůže být ředitelem pošty, protože je v nějakém seznamu".

Patrně každý z nás bude znát kohosi, kdo je podle všeho takřečený "slušný člověk", navíc schopný a demokracii by rozhodně neohrožoval. Přesto jej lustrační zákon omezuje. Na otázku proč tomu tak je a zda je to spravedlivé, není lehké nalézt uspokojující odpověď. Budeme se nejspíš muset smířit s tím, že pro takové lidi je přece dnes uplatnění i tak dost a že prostě bohužel ještě nejsme tak daleko, abychom typům Šloufa a Srby otevírali do široka dveře prakticky k čemukoliv. Oni totiž těmi slušnými lidmi nejsou. A s jiným opatřením proti nim, než je plošná zákonná norma, zatím nikdo nepřišel.