Lukáš Jelínek: Babiš mluví jinak k českým voličům a jinak k zahraničním partnerům
Tak dlouho se v kampani před prezidentskými volbami Andrej Babiš prezentoval coby mírotvůrce, až nahnal strach i našim spojencům v Severoatlantické alianci. Na dotaz moderátora debaty v České televizi, zda by Česko mělo poslat vojáky do otevřeného konfliktu v případě útoku na Polsko nebo pobaltské státy, odpověděl: „Kam myslíte? Do války? Určitě ne!“
Pak se chvíli této hypotetické otázce bránil, aby svůj postoj nakonec shrnul: „Ne, určitě ne, já chci mír. Já nechci válku. A v žádném případě bych neposílal naše děti a děti našich žen do války.“
Čtěte také
Tato slova jednoho z předních zdejších politiků rychle dolehla k uším představitelů dotčených zemí. A nezdá se, že by je Babišův zápal pro mír ukonejšil. Jak by ne, zejména mezi Litevci, Lotyši a Estonci panují obavy, jestli by Putinovo Rusko nebylo s to se podobně jako na Ukrajinu vrhnout též na ně.
Možná Babišovi v zápalu boje tyto souvislosti nedošly, možná ale také cynicky kalkuloval. Adresáty jeho sdělení byli voliči, kteří mají pocit, že na válku na Ukrajině doplácejí snížením životního standardu až příliš. Mnozí už jsou také vystrašeni, že by nás Petr Pavel s Fialovou vládou do války zatáhl a že by mohlo dojít i na mobilizaci civilistů.
Byznysmeni neradi snižují svůj rating
Před lidmi, kterým je jedno, jestli se bojuje u Kyjeva, Varšavy nebo Vilniusu, si Babiš potřeboval zachovat tvář. Změkčení by mu nepomohlo.
Čtěte také
Takže v pozorně sledované diskusi upřednostnil poselství českým občanům, aby následně po jejím skončení na sociálních sítích chlácholil spojence, tvrdil, že jeho slova byla dezinterpretována, a dušoval se, že také on by článek 5 Washingtonské deklarace dodržel a partnerům v NATO přišel na pomoc.
Patrně věří, že v cizině pokání přijmou, zatímco doma bude dál žít jeho pověst člověka, který by nešel do války nikdy a za žádných okolností.
Kdo se vyzná ve světě politiky, bere podobné předvolební výroky s rezervou, vždyť v kampaních se toho namluví. Přesto jsou naši spojenci znepokojení. Doba je neklidná a již existují příklady převahy národního sobectví nad geopolitickou zodpovědností. Maďarsko už měsíce koketuje s Kremlem, přitom kampaň Viktora Orbána tu Babišovu nepochybně inspirovala. Náš další partner, Turecko, zase zdržuje rozšíření Severoatlantické aliance o Švédsko a Finsko. Pouto všech třiceti zemí sdružených v NATO zdaleka nemusí být tak pevné, jak by mělo.
Čtěte také
Tím spíš bychom se neměli řadit k slabým článkům. Máme ostatně sami neblahou zkušenost z vlastní historie. Mnichovskou dohodu ze září 1938 bereme jako zradu a napospas svému osudu jsme zůstali i v srpnu 1968. Proto bylo pro Českou republiku satisfakcí, když v březnu 1999 vstoupila do Severoatlantické aliance. Spojenecké závazky v ní chrání nás stejně jako ostatní členské státy.
Jenže mluvit o míru a jako jeho záruku vypichovat NATO se Babišovi nehodí do krámu. Vždyť v Alianci na klíčové pozici působil jeho sok Pavel – a toho se šéf ANO rozhodl naopak líčit coby generála, jenž je ve válce jako doma.
Babišovy věty volební výsledek asi příliš neovlivní. Pouze prohloubí příkop mezi dvěma tábory. V zahraničí už Babiš žehlí, co se dá. Napsal polskému premiérovi Morawieckému a požádal prezidenta Zemana, aby při dnešním setkání v Náchodě vše vysvětlil i svému protějšku Dudovi. Zjevně nehodlá přijít o renomé politika s četnými mezinárodními kontakty. Existuje ale ještě jeden důvod, proč nemíní plavat proti proudu. Babiš je přece pragmatický byznysmen – a ti neradi snižují svůj rating. Proto, až bude klání o Hrad rozhodnuto, se ke spojeneckým závazkům České republiky opět ochotně přihlásí.
Autor je politický analytik
Čekání na prezidenta
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
