Luboš Palata: Uprchlická úvaha s vůní moře
Možná se vám to také občas stává. Z akcí, na které se vám vlastně vůbec nechce, mimo jiné proto, že toho máte prostě moc, nestíháte a nejste si jisti, že jste ta správná osoba, která by tam měla jít, se nakonec vyklube něco zcela mimořádného.
Mě se to stalo ve čtvrtek odpoledne, kdy na mě připadla úloha udělat rozhovor s koordinátorkou skupiny Lékaři pro uprchlíky Lindis Hurumovou, jež přiletěla do Prahy na Humanitární kongres a která na lodích ve Středozemním moři zachraňuje lidi plavící se na více či méně chatrných bárkách z Libye do Itálie.
Měl jsem před sebou dvě poměrně namáhavé cesty, jednu až do Kostnice na samý jih Německa a pak složitou slovensko-rakousko-maďarskou cestu věnovanou zčásti slovenské politice a zčásti uprchlické vlně, která se převalila před rakousko-maďarskou hranici.
A o víkendu mě navíc čekali pro Polsko i pro celou střední klíčové parlamentní volby. Prostě jsem nestíhal a mezi telefonáty do Bratislavy, Vídně a Varšavy jsem musel přeladit na Středozemní moře někde u libyjských břehů.
Místo oběda jsem si napsal skoro dvacet otázek, protože asi tolik s nějakou menší rezervou na stránkový rozhovor do novin potřebujete. A vydal se do kavárny si to prostě odpracovat, abych se pak mohl věnovat těm z mého pohledu důležitějším věcem.
Jenže norská čtyřicátnička, která místo provozování ordinace někde u norských fjordů objíždí svět a zachraňuje na těch nejobtížnějších místech, před lodí u Libye byla například v týmu, který bojoval ve střední Africe s ebolou, byla prostě odzbrojující.
Svými příběhy lidí z lodi, jež musí na svoji palubu pojmout někdy skoro až tisíc zachráněných migrantů. Vyprávěním o mladých černoších, které u nás označujeme bez uzardění za ekonomické migranty, ale realita je zcela jiná.
„Nesmíte se na ně dívat jako na čísla, ale jako na lidi, jako na lidské bytosti,“ říkala Lindis a jeden za druhým za sebou kladla argumenty, pro to, abychom před těmito lidmi nestavěli ploty, zdi, nebo nové Železné opony, ale abychom se jim snažili pomoci.
Zastavením války v Libyi, tlakem na nelidskou diktaturu v opomíjené Eritrei, hledáním řešení v Sýrii, pomoci africkým státům, ale také prostě přijetím uprchlíků.
Když jsme po hodině rozhovoru, který by mohl pokračovat klidně celé odpoledne a možná i večer společně přemýšleli, kde se právě tady u nás, v České republice, v zemi, odkud utíkali v době komunismu desítky a desítky tisíc lidí za svobodou a ano i za lepším životem na Západě, bere tak velká nenávist k uprchlíkům, napadlo mě, že možná znám odpověď.
Na moři, přes které směřují do Evropy uprchlíci, nebo chcete-li migranti, totiž platí železné pravidlo, že člověku v nouzi tam musí být pomoženo, že trosečníka je prostě třeba zachránit. „To možná my Češi nedokážeme pochopit proto, že nemáme moře.“
Lindis se smutně usmála. „Máme pravdu, nemáte moře, tím to může být.“ Nebudu tady dělat reklamu svému deníku, ale až na nějaký rozhovor s Lindis v příštích dnech narazíte, tak si ho prosím přečtěte. Třeba vám zavoní i mořem, mořem, na které Lindis zachraňuje lidi, které my proto, že o nich nic nevíme a nic vědět nechceme, nenávidíme a máme z nich strach.
A oni jsou přitom prostě jen lidské bytosti, lidé jako my. Krásný víkend vám přeje váš Luboš Palata.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
