Luboš Palata: Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Když jedete od pramene řeky k jejímu ústí, má to tu výhodu, že vlastně pořád jedete z kopce, byť občas i pořád z kopce znamená nějaký ten kopec vyšlapat a že jich na té cestě k moři hezkých pár bylo. Ale průměrně je to z kopce pořád, což je zvláště na kole, kde kopec neznamená více šlápnout na plyn, ale pořádně se opřít do pedálů, bývá více než příjemné. Smutné na cestě od pramene řeky k moři, z hor a kopců do roviny, je to, že ta nejhezčí část, pokud nepočítám tu nádheru v podobě mořské hladiny, je právě na tom začátku.

Jenže začátek cesty na kole, na rozdíl od lásky, bývá ten nejrychlejší. Prostě spěcháte, protože před vámi je ještě těch pět set a víc kilometrů a vy nevíte, jestli náhodou zítra, pozítří se hezké počasí nezkazí a nebude pršet. Což se nám opravdu zkazilo a pršelo, ale to už je jiná kapitola.

Navíc i když nespěcháte, tak o ono to na tom kole prostě jede. Řeka vedle vás svižně a burácivě míří do údolí, kopce se svažují a stezka horským údolím míří střemhlav dolů. No nejeďte tady na kole, které tady pádí takříkajíc samo, pořádně rychle. To snad ani nejde

A tak jsme tím krajem od Hrádku nad Nisou do Žitavy a pak dál do Görlitzu, tedy česky Zhořelce, jenom tak prosvištěli. Ani celý den nám to nezabralo, někdy v pět hodin večer jsme vystoupili z lokálky v Hrádku nad Nisou a v osm, půl deváté už jsme přejížděli hraniční most na řece mezi německým Görlitzem a polským Zgorzelcem. A ačkoli jsme v nohou měli skoro šedesát kilometrů, tak jsme byli tak čerství, že jsme se vydali na polskou stranu řeky hledat nějaké levné ubytování. Protože Polsko oproti Německu, i tomu bývalému východnímu, je pořád levným krajem.

Příliš jsme si tedy ten podivuhodný kraj na pomezí Čech, Polska a Německa neužili. Ani okem jsme nezahlédli obří hnědouhelné doly a polskou elektrárnu Bogatyni, která svého času kouřem ze svých komínů a oblaky síry téměř zbavila Jizerské hory a Krkonoše všech lesů.

Neprojeli jsme ani stejnojmenným městečkem, které se kupodivu na okraji hnědouhelných jam zachovalo skoro tak, jak ho tamní Němci před pětašedesáti lety po válce byli nuceni opustit.
Jen chvilku jsme se zastavili v Žitavě, městě, které od centra ke svým okrajům opět krásní. A pokud Němcům nedojde trpělivost a eura z pomoci Západu na Východ, tak za pár let bude opět turistickým skvostem. Což by nás Čechy mělo těšit, protože během tisíce let své historie mělo toto město po většinu času společného více s Čechami, než s Německem.

Pouhých pár minut zastávky na napití a poptání se na cestu jsme strávili i v klášteru Marienthal. Nádherné barokní stavbě, kde nepříliš rádi vzpomínají na husity, kteří to tady, jak bylo jejich zvykem, za husitských válek pěkně vyrabovali. Ale o to víc tu vzpomínají na dobu po třicetileté válce, kdy se i tento klášter, stejně jako další země habsburského císařství obrodil z té strašné pohromy a vznikla tu dodnes nádherná barokní stavba nového kláštera. Zvláštního i v tom, že patřil církevně pod Prahu i v době, kdy už Slezsko bylo dávno prohráno ve válkách s Pruskem.

Také Görlitz si zasloužil větší pozornost, než jen jedno dopoledne, protože to bylo v pravdě nejkrásnější město na celé té pětiset kilometrové pouti po březích Nisy a Odry. Tedy pokud nepočítám zámek a park v městečku Bad Muskau, neboli lužicko-srbsky Mesta Muzikow, který si vysloužil dokonce zápis do seznamu světových památek Unesco.

Prohlížím si ty měsíc staré fotografie a vím, že mnoho těchto míst už vypadá jinak a některá už prostě nejsou. Řekou Nisa se v polovině srpna prohnala povodeň - ano správně, ta co zalila Hrádek nad Nisou, Frýdlant, okolí Liberce a pak pokračovala dál do Německa a Polska.

Po trase, kterou jsme pár dní předtím jeli z Čech až k moře, se jen tak někdo nepodívá, stezka kolem Nisy v Žitavských horách byla možná pět metrů pod bouřící a ničící vodou. Ani vláček mezi Libercem a Hrádkem nad Nisou a Žitavou stále ještě nejezdí a jen tak nebude.
V novinách jsem tento týden četl, že Češi přestávají pomáhat. Že povodní už bylo prostě moc, kalouskovsko-nečasovská vláda se chystá pořádně utáhnout opasky, prostě lidem že na pomoc nezbývají peníze, ani chuť.

Stará moudrost říká, že kdo dává z mála, dává dvakrát. Zkusme si na to vzpomenout a do krásného, nebohatého kraje za Libercem něco z toho mála, co nám zbývá poslat. On možná ten příští rok nebude tak špatný a nebohatý, jak se nám dnes při těch všech poplašných novinových zprávách může zdát.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.