Luboš Palata: Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Do penzionátu, jak se vznešeně říká domovu důchodců a čemu babička jen tak mezi řečí občas řekne chudobinec. Babička se už o sebe nepostará a v naší rodině vypadla jedna generace - moje maminka, jediná dcera mé babičky umřela, když mě bylo patnáct a to je už několik desítek let. V domě, kde maminka bydlela a kde teď bydlím já, babička se mnou bydlet nechce, říká, že tady maminku všude vidí a že je to tak smutné, že to prostě nejde. Bavili jsme se i o ošetřovatelce, ale ta by buď musela s babičkou bydlet, což nejen babička nechce, ale také je problém takové lidi sehnat a v neposlední řadě i zaplatit. A tak zbývá penzionát, domov důchodců.

Když o tom přemýšlím, tak jsme vlastně měli štěstí. Místo se tam uvolnilo, jak se říká tomu, že někdo umřel, možná v ten nejvyšší, tedy nejlepší čas. Ještě před půl rokem si babička došla nakoupit, dokonce i tím autobusem na trh do patnáct kilometrů vzdáleného Brandýsa nad Labem dojela.

Poslední měsíce ale už nebyla nejen v Brandýse, ale ani pro ten chleba si už nedošla. „Lubošku, nohy mi neslouží, ty nohy, ty nohy,“ říkala babička, která padesát a možná víc let prostála za pultem řeznictví. A byla to prodavačka, co se už nerodí. S báječnou prvorepublikovou školou, zdvořilostí a láskou k práci, která ji bavila a těšila. Bylo to na ní vidět, tu radost dávala i lidem, kteří si přišli pro kus masa, nebo pár vuřtů a mnohde na ni dodnes vzpomínají. Když musela z té práce odejít, bylo jí už hodně přes sedmdesát a byla to jedna z nejsmutnějších chvil v jejím životě. A tak to má asi být.

I dnes nás oba čeká smutná chvíle. Babička opouští dům, kde žila od druhé světové války. A já možná naposledy vidím místa, kde jsem prožil velkou část svého dětství a na která se od zítřka budu dívat tak leda přes plot.

Seznam toho, co si s sebou člověk do takového penzionátu má a může vzít je smutně krátký. Dvě halenky, dva svetry, pár ručníků, troje boty..., je toho strašně, strašně málo. Něco schovám babičce u sebe, ale spoustu věcí, včetně kožichů, kabátů, šatů, nových obleků, jsme prostě dali do velkých pytlů a věnovali. U naší samoobsluhy na konci Prahy jsou naštěstí dva velké plechové kontejnery, kde sbírají oblečení na charitu. „Aspoň to někomu pomůže, aspoň se to nevyhodí,“ říkala v minulých dnech babička s úsměvem, který nebyl jako jeden z mála těch dnů úplně smutný.

Cesta, která dnes čeká mě s babičkou, čeká mnoho z nás. Někteří budeme mít to štěstí, že se o nás budou moci postarat naše děti - ale řekněte sami, kdo v dnešní uspěchané době na to bude mít čas. Navíc těch dětí je méně a méně a stárnoucích a starých stále víc a víc. Důchodový systém, kdy ti vydělávající živili přes stát ty v penzi, je už na konci s dechem. A všechno, co se vymýšlí, má spoustu vad a Bůh ví, zda to bude fungovat. Všechny ty penzijní fondy jsou jenom sázka v kartách, která může vyjít a taky nemusí. Stačí se poptat v takových Spojených státech, kde minulý rok přišli o své úspory na penzi milióny lidí.

Ale i když příští generace budou mít na staří naspořeno, ještě pořád tu bude problém, kdo se o nás ty všechny staré postará. On je to problém už dnes, kdy stárnutí populace ještě zdaleka nepokročilo do měřítek, které tuto zemi, celou Evropu, celou západní civilizaci a vlastně celý svět čekají za pár desítek let. Dáváme obrovské peníze na zdravotnictví, ale už tak nepřemýšlíme, co s námi bude, až nás ti doktoři udrží při životě do sta, do sto dvaceti. Kdo se o nás postará, kdo zařídí, aby se nám dostalo té poslední, ale velice důležité milosti, neumřít sami a důstojně Babička se ale k ničemu takovému rozhodně nechystá a když si dáme v klidu kávu, tak se o tom jejím penzionátu bavíme, jako by vlastně jela na zaslouženou dovolenou. Kde se konečně o ní někdo postará, bude mít zábavu a konečně si trochu i odpočine. Takže to vlastně není ani tak smutné.

A já doufám, že na té dovolené se babičce bude líbit.
A bude dovolenkovat ještě hezkých pár i pro ni příjemných let.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.