Luboš Palata: Dvě Ukrajiny, dvě města, dvě země

Lvov (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lvov (ilustrační foto)

Měl jsem velké štěstí, že první město, které jsem v životě z Ukrajiny viděl, byl právě Lvov. Úžasné romantické město s krásnou středověkou atmosférou, plné barokních kostelů a chrámů, se v ničem nepodobalo Moskvě, ani dalším typicky sovětským městům. Ano, i tady po okrajích vyrostly ohyzdné paneláky, ale jinak zůstalo centrum města, kterému se vyhnula dokonce i druhá světová válka, krásné jako na počátku dvacátého století, což se o mnoha místech sovětské říše říci nedalo.

Ano byla to Evropa, trochu jiná než naše, ale bylo to místo, kde jsem tehdy, uprostřed perestrojky mohl ke konci osmdesátých let vidět poprvé v životě Formanův Přelet přes kukaččí hnízdo, byť s ruským dabingem. Od té doby jsem byl ve Lvově ještě mnohokrát a vždy to bylo krásné setkání s krásným městem, byť mu chybělo bohatství metropole Kyjeva, protože málo platné, západní Ukrajina nebyl v tomto století nikdy moc bohatý kout ani Evropy a dokonce ani Ukrajiny.

Když jste tady ve Lvově, tak chápete, že by Ukrajina měla být součástí té naší Evropy, podobně přirozeně, jako to cítíte například v Bělehradu, který ještě naší Evropou není, nebo Sofií, která součástí té naší Evropy, Evropské unie, shodou okolností už je.

Před nějakými osmi roky, jsem ale byl na úplně východním konci Ukrajiny, ve městě jménem Lugansk, obklopeném uhelnými šachtami a hutními a chemickými komplexy, kde jsem si připadal, jako kdyby Sovětský svaz ještě neskončil. Při pohledu z Lugansku vypadala i Moskva jako západní metropole, ona ostatně ta Moskva byla i zeměpisně více na západ, než leží východoukrajinský Lugansk.

I lidé tu byli jiní, jinak mysleli, jméno Bandera tu pro ně bylo synonymem fašisty a nacisty a Severoatlantická aliance, kam se tehdejší Juščenkova Ukrajina pokoušela vstoupit, prostě imperialistickým paktem, který byl hlavní hrozbou světového míru.

Městečka v okolí tu měla podivné názvy jako Antracit, Pervomajsk, nebo Šachtarsk, všechno tu bylo jakoby uhelně zaprášené a ocelově rudé. Ano přiznávám, tato Ukrajina mi přišla víc ruská a sovětská, než evropská. Mnohem více, než Lvov v roce 1987 a to přesto, že od té doby uplynulo dvacet let a psal se tehdy v Lugansku rok 2007. Jenže to bylo dvacet let, kdy se tady na východě Ukrajiny život jen zastavil.

Ukrajincům i sobě bych přál, aby se přesto, co se tam nyní děje, život na Ukrajině nezastavil a aby celá tato velká různorodá země byla jednou součástí té naší klidné, svobodné a demokratické Evropy.

Hezký sobotní večer vám přeje váš Luboš Palata.