Lizner neočistěn

O jeho vině tehdy téměř nikdo nepochyboval. Naopak veřejné mínění kvitovalo, že byl konečně někdo přichycen při činu. Konkrétně byl Jaroslav Lizner zatčen v říjnu roku 1994 při jednání v restauraci. Na místě činu byl zadržen kufřík s osmi miliony korun. Mělo jít o úplatek za obchod s akciemi jedné mlékárny. Schůzky se zúčastnilo šest osob, jediným obviněným a posléze odsouzeným byl právě Lizner. Proces trval na tuzemské poměry krátce a Lizner si vysloužil šestiletý trest odnětí svobody.

Lizner celou dobu vinu popíral. Nebylo mu to nic platné, od pobytu za mřížemi ho to nezachránilo. Ačkoli má Lizner pobyt ve vězení už za sebou, nechce se smířit se svým potrestáním. Proto Liznerův obhájce požadoval obnovení celého případu a argumentoval tím, že podle nových svědectví mělo jít o policejní provokaci. V ní měl hrát klíčovou roli podnikatel Luboš Sotona. Ten měl údajně spolupracovat s policií.

Ekonomická kontrarozvědka se prý potřebovala za každou cenu blýsknout nějakým úspěchem, protože jí hrozilo zrušení. No a velkou rybou mělo být dopadení Liznera a prokázání přijetí velkého úplatku za prodej akcií jedné mlékárny. Liznerova obhajoba operuje s tím, že zmaření obchodu a zatčení Liznera se hodilo rovněž Sotonovi. Ten prý působil v obchodu jako zprostředkovatel. Transakce se mu údajně vymkla z rukou a protože mu hrozilo, že bude obviněn z podvodu, ochotně spolupracoval s policií a nastražil na Liznera past.

Právě s takovouto verzí vyrukoval na veřejnost bývalý policejní agent Ondřej Hoch. Ten souhlasil s výpovědí před soudem. Po zproštění mlčenlivosti ministrem vnitra k tomu došlo. Soudce však nabyl dojmu, že z Hocha mluví uražená ješitnost. Prý se chce svým způsobem pomstít za to, že musel odejít od policie. Rovněž Sotona Hochovu verzi odmítá.

Souhlasí pouze s tvrzením, že šlo o policejní akci, která měla posílit renomé ekonomické kontrarozvědky a odvést pozornost od jiných aktivit tohoto policejního útvaru, které byly podle Sotony za hranou zákona. Právě Sotona vystupoval v celém případu jako klíčový svědek. Další vývoj událostí však dokázal, že rozhodně nejde o podnikatele s dobrou pověstí. Momentálně je na Sotonu vydán zatykač, protože se skrývá na neznámém místě. V nepřítomnosti ho pražský městský soud odsoudil na osm let do vězení. Tento trest mu vynesly podvody, krádež, loupež a krácení daní. Škoda se má pohybovat kolem devíti milionů korun.

Zkrátka k hodnověrnému svědkovi má Sotona poměrně daleko. Přesto neshledal soudce Tomáš Hájek dostatek důkazů k tomu, aby původní rozhodnutí soudu o Liznerově vině přehodnotil. Nepřesvědčili ho ani další nové svědecké výpovědi. Konkrétně na Liznerovu obhajobu vystoupili dva podnikatelé. Zkrátka vše směřuje k tomu, že Lizner se viny a odpykaného trestu už nezbaví. Přesto nelze za celým případem udělat jednoznačnou tečku. Způsob jakým se Lizner nechal chytit přímo při činu byl velmi amatérský.

Pokud by si Lizner při přebírání úplatku skutečně počínal tak naivně a peníze inkasoval před pěti svědky, pak by neměl příliš důvodů poutat na sebe pozornost veřejnosti i po odpykání trestu. Docílil by tím pouze toho, že by si lidé připomněli to, co už dávno zapomněli. Tedy že v roce 1994 tady existoval podvodník, který zneužíval funkce šéfa Centra kupónové privatizace. To, že se Lizner pustil do boje, spíš naznačuje, že jeho vina nemusela být jednoznačná. Rovněž neobvyklá rychlost vyřešení celého případu vyvolává celou řadu otazníků. Tím spíš, že se rozsudek opíral hlavně o nevěrohodného klíčového svědka Sotonu.

Zkrátka Liznerův příběh nese několik podobných znaků, jako další mediálně známá kauza Jiřího Kajínka. V obou případech byl odhalen jednoznačný viník na základě podivného svědectví a v obou případech hrály nevyjasněnou roli některé útvary policie. V době, kdy jsou i vysocí policejní představitelé podezřelí z propojení s organizovaným zločinem, se nelze divit pochybnostem o skutečné vině jak Kajínka tak i Liznera.