Lítý boj o minulost

Paradox? Ne jenom dva protipóly současné situace v naší zemi. Protipóly mimochodem rozhodně ne ojedinělé. S příběhem Báry Hrzánové, která vyřkla větu, jež se před rokem 1989 tradovala pomalu v každém obýváku snad jenom s výjimkou kovaných soudruhů, koresponduje například příběh někdejších brněnských studentů, které soud už několikrát odsoudil k omluvě profesorovi, jehož si kvůli jeho všeobecně známých předlistopadovým postojům dovolili v sametové revoluci pranýřovat na školní nástěnce. Na druhé straně se přesto mezi námi najdou znovu a znovu lidé, kteří boj o minulost nevzdávají.

Minulou sobotu se například sešli na louce u Kvildy, aby tu odhalili pomníček věnovaný "králům Šumavy". Stojí na něm dvě prosté věty: "Touto stezkou opouštěli svobodomyslní občané svou vlast po únoru 1948. Věnováno Čechům a Němcům, kteří je s nasazením život převáděli. Následuje totéž přeloženo do němčiny.

Slavnostní akt byl neokázalý, leč o pozdvižení se v kraji přesto postaral, a to hned z několika důvodů. Dvojjazyčnost nápisu a zmínka o Němcích popudila ty, kteří jsou dodnes přesvědčeni, že historie Němců v českém pohraničí, ač trvala po mnoho staletí, byla jakýmsi nespravedlivým omylem dějin, definitivně napraveným až po druhé světové válce. V textu jim proto chybělo jasné označení příčiny všeho toho zla, které situují do roku 1938, kdy Hitler rozbil demokratické Československo.

Mladší ročníky zase hloubali nad tím, zda je oprávněné oslavovat někoho, kdo si za své tehdejší skutky nejspíš stejně nechal platit. A kromě toho asi ani neváhal střílet na pohraničníky bez ohledu na to, kolik jich zasáhne. Ti ještě o něco mladší se pak pochybovačně ptali, jaké že to vlastně měli motivy ti, kteří odcházeli. Jestli to třeba nebylo z nějakých osobních důvodů. Třeba aby se vyhnuli placení alimentů?

Skepse může být v boji o minulost užitečnou zbraní, ovšem jenom pokud je podložena historickými vědomostmi a věcnými argumenty. Často zaklínaný cíl "aby se to už nikdy nemohlo opakovat", vyjadřuje nepochybně čisté úmysly, ale ty samy o sobě nestačí. Aby se to či ono už nemohlo opakovat, je třeba vědět co nejpřesněji, oč vlastně doopravdy šlo. Jaké bylo soužití Němců a Čechů v pohraničí? Jak to vypadalo, když tam vtrhla Hitlerova armáda a vyháněla české obyvatele? Jakou kalvárií prošli tamní židé? Jakou lavinu bezpráví odstartovali pro změnu Češi, když vyhnali Němce nebo přesněji řečeno ty, kteří se k nim přihlásili? Jakou souvislost měla tehdejší atmosféra nezákonnosti s komunistickým pučem v únoru roku 1948? A konečně, jak vypadal protikomunistický odboj? Čím byl motivován a jakou roli v něm hrály provokace tajné bezpečnosti? Do jaké míry je lze považovat jenom za okrajové?

Teprve odpovědi na tyto otázky mohou poskytnout podklady pro podložené argumenty. Ty ovšem musí vzít veřejnost za své a k tomu se nelze dopracovat jinak než v široké, otevřené a poctivé diskusi. Doufejme, že onen lítý boj o minulost, jehož jsme v současné době svědky na mnoha frontách, včetně té volební - předznamenává, že by se k ní přece jenom mohlo schylovat. Pokud by tomu tak nebylo, pak jsme asi opravdu nic nepochopili. A koledujeme si o opakování.