Lisabonská smlouva vstupuje za pár dní v platnost

Známe ji ale vůbec? Po tom dramatu s její ratifikací? Ještě, že nám sdělil Petr Hájek z prezidentské kanceláře uklidňující zprávu, že v nejhorším můžeme z té Evropské unie zase vystoupit.

Ale zpět k základní otázce. Známe vůbec Lisabonskou smlouvu? Chápu, že bez důkladné znalosti textu si - jen selským rozumem - řekneme, že nemůžeme zůstat, jako ostrůvek uprostřed, mimo a že představy nějakých přímých vazeb na Spojené státy jsou skoro směšné. Mohlo by se nám třeba i stát, že by nás Evropa do své organizace nepřijala a my bychom potom, díky své malé politické prozíravosti, zůstali tím ostrůvkem, s nímž by nikdo nechtěl mít nic společného.

Druhý argument je neméně závažný a stejně průhledný. Všeobecná nálada v Evropě je dnes taková, že nějaké válečnické choutky některého státu vůči jinému státu Unie nepřipadají vůbec v úvahu a byly by považovány za výplody chorých mozků. Francie, spolu s Německem, odvěcí soupeři, dnes motor Evropské unie, jsou ostatně nejlepší vizitkou onoho nového ducha, který dnes v Evropě, bývalém kontinentu válek, vládne.

A konečně argument třetí, stejně průhledný. V současném konkurenčním boji by Evropa, bez společné hospodářské politiky, nemohla obstát ani jako - snad - spojenec Spojených států, ale v žádném případě už ne jako soupeř nových asijských velmocí, zejména pak Číny, možná i Indie a Japonska.

Těmto logickým argumentům všichni dobře rozumějí. Ale jaká jsou konkrétní ustanovení smlouvy? Jsou mnohá, ale nejdůležitější ze všeho je asi rozhodování hlasováním. Kvalifikovaná většina. O té si dnes promluvme. Nuže - dle Lisabonské smlouvy - bude rozhodovat tak zvaná kvalifikovaná většina, která je definována, cituji z Lisabonské smlouvy, jako nejméně padesát pět procent členů Rady zastupujících zúčastněné členské státy, které představují nejméně pětašedesát procent obyvatelstva Unie. Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje třicet pět procent obyvatelstva zúčastněných členských států a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou, konec citátu. Pokud se nerozhoduje na návrh Komise, nebo představitele pro zahraniční politiku, je nutných dokonce sedmdesát dvě procenta států. Rada se schází v různém složení: rozumí se jí rada ministrů toho kterého oboru, na příklad zemědělství, zdravotnictví, průmyslu, životního prostředí atd.

Názorný příklad k možnému hlasování Rady, k tomu mírnějšímu: prezident Sarkozy si stěžoval, že státy Visegradu tvoří jakési společenství, které by rádo vnutilo své představy ostatním. Potřebovaly by k tomu ale v jakékoli Radě Evropské unie dalších jedenáct států, čtyři další by nesměly jejich aktivity blokovat a kromě států Visegradu, jež mají asi pětašedsát milionů obyvatel, by potřebovaly získat státy s alespoň dalšími dvěma sty miliony obyvatel. (Dnešní Evropská unie má asi pět set dvacet až pět set třicet milionů obyvatel.) Velké státy, třeba Německo, Francie, Britanie a Itálie dají dohromady, ještě s jedním dalším, středně velkým státem pětašedesát procent obyvatel Evropy, ale potřebovaly by k tomu ještě asi deset dalších států a méně než čtyři proti. Nebude tedy snad tak snadné někoho zmanipulovat podle svých představ.

Poznámka a to dosti důležitá: hlasování podle pravidel Lisabonské smlouvy se bude dít až od roku dva tisíce čtrnáct, opakuji až od roku dva tisíce čtrnáct V přechodném období od roku čtrnáct do roku sedmnáct může kterákoli země požádat, aby se hlasovalo podle smlouvy z Nice, kdy se hlasuje podle tak zvaných vážených hlasů. Příklad: Německo má hlasů dvacet devět, Česká republika dvanáct - to znamená, že hlasování podle niceské smlouvy je pro menší státy výhodnější.

Prezident Klaus hovořil často o deficitu demokracie v Evropské unii. Především: je to deficit parlamentní demokracie, na niž jsme zvyklí v jednotlivých, většinou unitárních demokratických státech. Prezident asi nemá žádné výhrady vůči volbám do Evropského parlamentu. Rady, ani Komise - což je jakási vláda Unie - samozřejmě neodpovídají jeho politickému složení. Ale mají mu odpovídat? Zvítězí-li na příklad v Evropském parlamentu celkově pravice, ale v několika státech Evropské unie levice, je dobře, aby, o toho času levicové zemi rozhodovala pravicová Rada, či Komise, nebo naopak? Nevím. I v politice je leckdy důležitá zkušenost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .