Lisabonská smlouva a české zájmy

Tři čtvrtiny Čechů se považují za Evropany a cítí sounáležitost s děním na evropském kontinentu. O tom, že Česko je pevnou součástí Evropy, nepochybuje 76 % obyvatel republiky. Se členstvím ČR v EU jsou spokojeny zhruba dvě třetiny občanů.

Na okraj stojí zato říci, že v zemích západní Evropy nedosahují odpovědi na otázky týkající se různých aspektů evropské integrace tak příznivých výsledků. Ale teprve teď přijde údaj, který je pro můj dnešní komentář nejdůležitější. Opět podle průzkumu agentury STEM, provedeného v lednu letošního roku, bylo v tom měsíci 64% Čechů byl v tom měsíci toho názoru, že parlament má schválit Lisabonskou smlouvu. 64 % to je dost přesvědčivá většina. V následujících měsících ratifikovaly lisabonskou smlouvu v souladu s tímto míněním veřejnosti obě komory parlamentu České republiky. Prezident republiky Václav Klaus se - také podle průzkumů veřejného mínění - dlouhodobě těší důvěře nadpoloviční většiny Čechů. Ale to se zřejmě nevztahuje na jeho odmítavé postoje vůči prohlubování evropské integrace v rámci Evropské unie, nebo vůči pojmům "Evropan" a "evropanství", které Václav Klaus neuznává. A zejména se veřejné mínění - podle výsledků citovaných anket - neshoduje s míněním hlavy státu v pohledu na Lisabonskou smlouvu. V této záležitosti zůstává prezident na pozici, která se dostala do rozporu s vůlí společnosti, jež ho zvolila do svého čela, a to právě proto, aby byl zosobněním její vůle. Do ohniska pozornosti se to dostává zejména teď, kdy už obě komory parlamentu České republiky ratifikovaly Lisabonskou smlouvu a následovat by měl už jen podpis prezidenta Republiky. Místo něho Václav Klaus prohlašuje, že svým souhlasem s Lisabonskou smlouvou se senátoři postavili zády k dlouhodobým zájmům České republiky.

Zájmy naší země už ale nejen poslanecká sněmovna a senát, ale i sama česká veřejnost, nevidí tam, kde je vidí její nejvyšší představitel. Ten zůstává se svým odmítavým postojem čím dál víc sám.. V projevu, který prezident republiky pronesl po ratifikaci Lisabonské smlouvy v senátu zaznělo: "Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním či politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor",

Taková slova jsou možná důkazem povahové ryzosti českého prezidenta, nejsou ale důkazem jeho odpovědnosti vůči společnosti, kterou v čele státu reprezentuje. Když ho společnost prostřednictvím zastupitelských sborů vybrala do na špičku politické reprepzentace, očekávala že tam bude reprezentovat, zosobňovat její vůli. Očekávala to v dobré víře ve význam slova demokracie, vláda lidu.

Chci-li být objektivní, musím zároveň přiznat, že slovo demokracie, je v celém procesu schvalování Lisabonské smlouvy podivuhodně významově překrouceno. V demokracii má platit, že menšina respektuje vůli většiny. V Evropské unii platí v těch nejvypjatějších okamžicích opak. Ta nejdůležitější rozhodnutí se přijímají na základě jednomyslnosti, takže se nakonec zcela absurdně udělá to, co chce jeden jediný členský stát, případně dva nebo tři - a ne to, co chtějí všichni kromě toho jednoho, nebo těch dvou či tří. Většina, přestože v ní figurují obávané "velké" členské státy, je v unii při rozhodování konsenzem slabší než menšina. Může být dokonce bezmocná proti jednomu jedinému, jakkoli velkému či malému státu, který se odhodlal prosadit svou. Už se to několikrát stalo a může se to stát znovu v případě ratifikace Lisabonské smlouvy. Například pokud Irové zopakují v referendu své ne. V prvním irském referendu lisabonskou smlouvu odmítli. Její text zůstal pro celou Unii přinejmenším zmrazen počtem irských voličů, který nepředstavoval ani celé jedno procento z půlmiliardy lidí, žijících v Evropské unii. Ať druhoé irské referendum podobným rozdílem hlasů Lisabon zachrání či definitivně pohřbí, zůstane celý proces ratifikace v historii Unie příkladem špatného a velmi riskantního způsobu schvalování dokumentu, na němž záleží osud evropské integrace a budoucí místo Evropy - a nás všech v ní - na mapě globální politiky.

Jistě by bylo absurdní, kdyby po případném schválení smlouvy v Irsku a po odstranění posledních překážek k dokončení její ratifikace v Německu a v Polsku, o ní nakonec rozhodoval jen jediný muž. Prezident České republiky.

V Česku by teď měl zaznít co nejdůrazněji názor, že riskovat tímto způsobem budoucnost Evropské unie znamená riskovat stabilitu vlastní země, která se nachází v tak citlivém ohnisku globálních konfrontací, jakým vždycky byl a i teď právě je střed našeho kontinentu. Zbavit českou kotlinu vozové hradby, kterou by pro ni mohla být silná a respektovaná Evropská unie, by znamenalo vystavit ji znovu choutkám uchazečů o moc nad naším historickým prostorem.

Usurpátorů jsme v dějinách poznali dlouhou řadu. I teď by se tlačili na naší hranici. Silná a světem respektovaná evropská struktura je může držet zpátky. Naopak bránit silnou pozici Česka ve slaboučké a nikým nerespektované evropské struktuře znamená jednat proti nejvlastnějšímu národnímu zájmu české společnosti. Topolánek to pochopil a nahlas řekl.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .