Limity Sarkozyho americké politiky

Po předešlých letech, kdy Sarkozyho předchůdce bránil, jak jen mohl, Bushovu iráckému tažení, musela tato slova znít jako rajská hudba.

Je to vlastně paradox, že inspirátorem francouzsko-amerického sblížení se stal nynější francouzský prezident. Jestli některý z obyvatel Elysejského paláce měl živý a osobní vztah ke Spojeným státům, byl to mnohem více Jacques Chirac než Nicolas Sarkozy. Chirac ještě za svých studentských let strávil na druhém břehu Atlantiku mnoho měsíců. Sarkozy se poprvé stejným směrem vypravil, až když mu bylo jednatřicet a až když se mohl chlubit jedním z prvních politických titulů.

Jako starostu v Neuilly si jej v roce 1986, tedy více než před dvěma desítkami let, vyhlídli organizátoři cest pro nadějné západoevropské politiky. Ve srovnání s vysoce formalizovaným francouzským světem Sarkozyho například zaujaly každodenní tiskové konference newyorského starosty Eda Kocha a také, jak rychle dokáže policie v Oaklandu prostřednictvím techniky zjistit totožnost kontrolované osoby a její případné záznamy v trestním rejstříku. I menší znalci francouzského prostředí postřehnou, jaké náměty asi inspirovaly Nicolase Sarkozyho jako politika obecně i jako ministra vnitra.

Kontrola podezřelých jedinců policií však není nejspíše tím nejdůležitějším tématem několika hodin státnické konverzace mezi Georgem W. Bushem a Nicolasem Sarkozym. Prezidenta Spojených států bude mnohem více zajímat, nakolik se vzletná slova o sbližování dvou "nejstarších spojenců" promění v konkrétní činy. Tady asi budeme svědky pozoruhodného paradoxu. Ačkoli si oba prezidenti jsou blízcí, možnosti jejich sblížení jsou omezené.

Podstatu sbližování lze vysvětlit snadno. Nicolas Sarkozy posunuje dále poznání, k němuž dospěl už jeho předchůdce Jacques Chirac, že Francie nemá dost sil, aby zadržela Spojené státy na pochodu. Nic na tom nemění fakt, že se naplnily Chirakovy odhady, jak velká jsou rizika tažení proti Saddámovi Husajnovi. Svou vstřícností jen Nicolas Sarkozy přetváří cestu do Canossy, která by byla gestem zavánějícím ponížením, v projev vlastní svobodné vůle.

Ochota budovat základy společné politiky je však věc jedna a možnosti proměnit je v konkrétní čin věc druhá. Nicolas Sarkozy ostatně opakovaně zdůrazňoval, že být spojencem neznamená být podřízeným. Při spolupráci se Spojenými státy se Francie ani zdaleka nehodlá vzdát svých národních zájmů. Proto Paříž například zesílila rétoriku vůči jaderným ambicím Íránu, přestože Sarkozy nakonec na rozdíl od svého ministra zahraničí Bernarda Kouchnera tvrdí, že v jeho slovníku není slovo válka a že proto na rozdíl do Bílého domu v jednání s Teheránem nejsou "všechny možnosti na stole".

Tady v konkrétní podobě vidíme, co znamená, když diplomaté ve Washingtonu tvrdí, že s Paříží dospěli k devadesátiprocentní shodě. Jen proto je možné, že Francie vyšle své stíhačky nad jižní Afghánistán a zároveň bude požadovat, aby se Severoatlantická aliance jako celek zamyslela smyslem svého angažmá pod Hindúkušem. Podobně Francie vyslovila obecnou podporu rozmístění protiraketové obrany v Polsku a v Česku, ale zároveň dodala, že celý problém je záležitostí dvoustranných vztahů mezi dotčenými zeměmi a nikoli NATO.

Nejsnazší by bylo říci, že nakonec proměna Sarkozyho politiky vůči Spojeným státům vězí více ve stylu než v podstatě obsahu. To by však byl ten menší a tedy méně důležitý kus pravdy. Ten největší zádrhel nynějšího Sarkozyho sbližování se Spojenými státy vězí jinde. Čím by byl nynější francouzský prezident bližší svému americkému kolegovi Bushovi, tím menší by byly možnosti Francie ovlivnit své evropské partnery v unii a v NATO. Tak daleko ostatně Sarkozy nepůjde. Velmi dobře ví, že napřesrok v listopadu bude muset budovat přátelství s tím, kdo George W. Bushe vystřídá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .