Limity americké blízkovýchodní politiky
Vzdušný zámek, vznešená iluze, cynický předvolební tah. I taková hodnocení sklízela počátkem letošního roku odvážná iniciativa americké vlády na demokratizaci širšího Blízkého východu. Lákavá vize prosperujícího, demokratického a bezpečného pásu zemí od Mauretánie až po Pákistán, se však podobala příslovečné fata morgáně. Administrativa prezidenta Bushe ji vykreslila v hodně hrubých rysech a navíc se nenamáhala přizvat k řádným konzultacím ani evropské spojence, ani dotčené země regionu.
Ať šlo pouhé opomenutí, nebo hlubší záměr, jisté je, že iniciativě s tak ambiciózními cíli nesluší ani jedno z možných vysvětlení. Zřejmý deficit oblasti v demokracie, občanských svobod a vzdělání je jedna věc. Recepty na jeho odstranění jsou ale věc úplně jiná. První recept musel selhat, protože byl formou i obsahem pro cílovou skupinu zemí naprosto nepřijatelný. V nemalé míře ostatně přispěl k tomu, že Liga arabských států na konci března raději zrušila svůj summit v Tunisku.
Washington se ovšem podle dostupných informací nevzdává a pro červnový summit skupiny G-7 chystá upravený návrh iniciativy. A tentokrát se snaží vyhnout útesům, o které se rozbil původní plán. Upravená iniciativa se drží více při zemi a není to žádný tajný dokument. Evropské vlády a vlády arabských států jsou tudíž obeznámeny s návrhem, který počítá s vytvořením jakéhosi "fóra budoucnosti" a konkrétními institucemi na podporu demokracie, všeobecného vzdělání a drobného podnikání. Pokus Bushovy vlády o reparát je sám o sobě chvályhodný. Vzdor tomu si ale bohužel v ničem nezadá s nepříznivým přijetím, kterého se dostalo původnímu plánu. Rozpor mezi velkorysými plány a realitou Blízkého východu je totiž ještě větší, než byl před několika měsíci. V Iráku nabírají napětí a násilnosti na intenzitě den po dni poté, co nepokoje zachvátily část dosud klidné šíitské komunity. Rovněž izraelsko-palestinský konflikt se ocitl v nové fázi.
"Nenávist arabského světa vůči Americe nebyla nikdy větší," prohlásil nedávno egyptský prezident Husní Mubarak v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde. A jordánský král Abdalláh na poslední chvíli odložil plánovanou návštěvu Washingtonu. Důvod? Podpora, kterou prezident Bush ve Washingtonu vyjádřil záměru izraelského premiéra Ariela Šarona jednostranně vyřešit izraelsko-palestinské spory o území a návrat uprchlíků.
Připočteme-li k tomu dva úspěšné atentáty izraelské armády proti vůdcům radikálního palestinského hnutí Hamas, které Washington příliš nevyvedly z míry, pak je jasné, o čem Mubarak hovoří. Arabský svět se na jaře 2004 víc než kdy jindy topí v pocitu ponížení, vzdoru a hněvu. Těžko si lze představit atmosféru méně nakloněnou vznešeným vizím o demokracii, prosperitě a bezpečnosti, zvláště mají-li původ ve Washingtonu.
Podrážděné reakce nejvyšších představitelů Egypta a Jordánska by Bushova vláda neměla brát na lehkou váhu. Nic na tom nemění fakt, že obě země udržují dobré vztahy se Spojenými státy, jsou příjemci americké finanční pomoci a jsou jedinými dvěma arabskými státy, které mají mírové smlouvy s Izraelem. Podpora Egypta a Jordánska je klíčová pro jakoukoli blízkovýchodní iniciativu, ať už je to plán směřující k urovnání izraelsko-palestinského konfliktu nebo schémata dlouhodobějšího rozvoje celého regionu.
Vše zatím nasvědčuje tomu, že ani modifikovaná verze představ současné americké vlády o demokratizaci širšího Blízkého východu nepadne na úrodnou půdu. Maximem, ve které lze doufat, je, že arabské státy pochopí soustředěné úsilí Američanů jako výzvu a pokusí se samy vystoupit s vlastním návrhem. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se arabský svět spokojí s ostrou kritikou americké a s ní i britské blízkovýchodní politiky. Munice se mu k tomu z Washingtonu i Londýna dostává víc než dost.
Pro ilustraci stačí uvést dva příklady z posledních dnů. Pobouřené reakce v regionu vyvolalo logické upozornění amerického ministra zahraničí Colina Powella, že kvůli přetrvávající přítomnosti spojeneckých vojenských sil v zemi nemůže být budoucí přechodná vláda v Iráku úplně suverénní. Obavy ze současného vývoje na Blízkém východě pak 50 bývalých britských diplomatů přiměly k otevřené kritice předsedy vlády. Blair podle nich rezignoval na vlastní blízkovýchodní politiku a pouze sleduje linii Spojených států.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.