Liknavost vnitra a StB

V nich totiž stát, představovaný ministerstvem vnitra, prohrával jeden spor za druhým. A protože se často proti verdiktům soudů neodvolával, získala celá řada lidí osvědčení, že s komunistickou bezpečností nespolupracovala, nebo alespoň takováto spolupráce nebyla vědomá.

Kdo měl silný žaludek a netížily ho případné výčitky svědomí, měl velmi vysokou šanci, že v soudním sporu uspěje. Ta se ještě zvýšila v momentu, kdy příslušníci STB byli ochotni svědčit ve prospěch jejich údajného spolupracovníka. Samozřejmě lze v této souvislosti spekulovat o tom, proč se tak chovali? Jednou z odpovědí může být, že si tím bývalého spolupracovníka do budoucna zavázali k různým protislužbám. Nelze vyloučit ani to, že se snažili zrelativizovat pohled na fungování STB a pokusili se ji vykreslit jako spolek, kde si každý mohl dělat, co chtěl a kde si jednotliví příslušníci vymýšleli jak na běžícím pásu. Ať už pohnutky bývalých estébáků byly jakékoli, faktem zůstává, že stát prohrál několik stovek sporů. Přitom stačila "maličkost". Dát si práci a dohledat v archivech celou řadu materiálů, které by dokázaly délku spolupráce a její formu. Historici zabývající se systematicky prací komunistické státní bezpečnosti tvrdí, že v drtivé většina lze vyloučit, že by si estébáci před listopadem 89 vymýšleli a vyráběli informace bez vědomí svých spolupracovníků. Státní bezpečnost byla zároveň byrokratickou organizací, která většinu zpráv vyhotovila v řadě kopií a kde existovala důkladná kontrola. Kopie se navíc ukládaly například do spisů osob, ke kterým byl spolupracovník úkolován. Znamená to, že chybějící dokumenty lze dohledat právě ve složkách lidí, kteří byli označeni za nepřátelské osoby a na něž spolupracovníci donášeli.

Podle odborníků tak může být úspěšná rekonstrukce celé řady složek, ze kterých se jednotlivé materiály ztratily. Zkrátka při větší vůli ministerstva vnitra mohla být bilance vyhraných a prohraných soudních sporů z pohledu státu opačná. Je zajímavé, že větší aktivitu začalo ministerstvo vyvíjet v době, kdy došlo ke změně ve vedení archivu ministerstva vnitra. V této souvislosti nelze vyloučit, že budou otevřeny i další staré případy. Konkrétně tehdy, pokud se v archivech najdou nové důkazy. A podle názorů některých archivářů je to velmi pravděpodobné.

Právě rozsudek v případě herce Kanyzy dokazuje, že pokud ministerstvo vnitra nepřistupuje k jednotlivým sporům rutině a bez zájmu, nejde do předem prohraného boje. Samozřejmě na rozsudky potvrzující vědomou spolupráci se státní bezpečností komunistického režimu je třeba nahlížet individuálně. Co člověk, to osobní příběh a v mnoha případech vítězila mašinérie státní bezpečnosti nad různým způsobem oslabeným jednotlivcem. Nelze ani pominout skutečnost, že v některých případech se člověk mohl snažit nějakým způsobem vyjít se státní bezpečností, aniž by poškodil někoho dalšího. Bez prozkoumání konkrétních dokumentů to samozřejmě nelze posoudit. Rovněž je třeba zdůraznit, že ve zcela ojedinělých případech mohou být na seznamech spolupracovníků STB někteří lidé omylem. Dále je třeba říci, že existuje celá řada kategorií, které byly hraniční. Šlo například o kandidáty tajné spolupráce nebo důvěrníky. Právě u nich spolupráce nemusela být podle odborníků vědomá.

Na druhou stranu to však neznamená, že pokud šlo o vědomou spolupráci s komunistickou státní bezpečností, měl by stát hrát mrtvého brouka a usnadňovat lidem dosažení soudního verdiktu, že s STB nikdy neměli nic společného. Z tohoto pohledu je jedním z nejpozoruhodnějších případů soudní rozhodnutí o šéfovi KSČM Vojtěchovi Filipovi, který prý sice spolupracoval s komunistickou rozvědkou, ale údajně nevěděl, že jde o státní bezpečnost. Přitom se dochovaly nejrůznější materiály. Jde například o nahrávku tzv. verbovky, tedy schůzky na které byl pro spolupráci získáván. Neztratily se ani návrhy na udělení finanční odměny včetně stvrzenek dokazujících vyplacení příslušné sumy. Co naopak chybí, to jsou vlastnoruční zprávy Vojtěcha Filipa, které byly podle skartačního protokolu zničeny na počátku prosince 1989. Otevře se znovu i tento případ, nebo zkrátka Filip není Kanyza?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .