Lidé migrují z Burkiny Faso i kvůli suchu
Sahel je pás polopouště mezi Saharou a tropy směrem ke Guinejskému zálivu. Burkina Faso leží právě v této části západní Afriky. Na svém hospodářství výrazně pociťuje problémy spojené právě se svou polohou. Týká se to i silných migrací místních obyvatel. Do roku 1984 znal svět tuto zemi jako republiku Horní Volta, ještě před tím, než byla přejmenována na "Zemi spravedlivých".
Dávné dějiny území historici rozkryli teprve nedávno a dodnes jsou kusé. Mezi 11.-14. stoletím na území dnešního státu vznikly silné mossijské státy Ouagadougou a Yatenga, které dlouho a úspěšně vzdorovaly expanzi sousedů. Jak fyzicky z hlediska migrací válečníků, tak i v ohledu náboženství a politiky. Koloniální Francie si potvrdila kontrolu v oblasti roku 1896, kdy vytvořila protektorát nad královstvím Wagadugu a o pár let později území začlenila do své Francouzské Západní Afriky. V letech 1919 až 1932 se už jednalo o samostatné koloniální území. Francouzi sem migrovali pouze pracovně, jako úředníci, důstojníci i obchodníci a rozvíjeli zde hlavně pěstování bavlny, šlo ale jen o stovky osob. Vojáci měli většinou africký původ, často nikoliv místní a taky sem neemigrovali. Brzy po 2. světové válce bylo zámořské území Horní Volta znovu obnoveno.
V roce 1960 vyhlásila země nezávislost, ale docházelo zde k vojenským převratům. V roce 1983 přinesl do země kapitán Sankara socialismus, což vedlo k postupnému zestátňování půdy, ale i k zákazu parlamentu a opozice. Lidová fronta vedená kapitánem Compaorém se ale diktátora zbavila. O rok později přišly reformy, podporující soukromý sektor a zahraniční investice. Ve skutečnosti se pro obyvatele změnilo málo, hlavním problémem zůstala špatná sociální situace a vysoká inflace. Burkina Faso má totiž zvláštní klima, a proto zemi ovlivňuje hlavně místní počasí. V pásu Sahelu, v suché tropické savaně s nízkými srážkami a vysokými teplotami, roste čím dál méně vegetace a často zde po celá léta díky saharskému větru harmattan vůbec neprší. To přináší různě intenzivní hladomory, kvůli kterým je tu nízká míra dožití: u mužů 51 let, u žen 54 let. Proto se místní občané nuceně přesunují do jižních oblastí Burkiny Faso, odkud každý rok migrují statisíce obyvatel za sezónními pracemi na plantážích sousední Ghany a Pobřeží Slonoviny. Skoro nic jiného jim nezbývá, obrovská negramotnost totiž zasahuje až 82 % obyvatel. Populační přírůstek je přitom vysoký, pohybuje se okolo 3,1 % ročně - na jednu matku tak připadá více než 6 dětí!
Sahelský pás ovlivnilo přijetí islámu, který byl brzy silný například v sousedním Mali díky saharským kočovníkům. Do Burkiny Faso se však dostal až v 18. století. Asi 45 % obyvatel vyznává učení proroka Mohammada, 4 z 10 lidí zase provádějí jenom rituály tradičních afrických náboženství a jen 12 % jsou díky Francouzům katolíci. Přestože se většina obyvatel domluví spíš arabsky nebo domorodými jazyky more, mande nebo pularštinou, úředním jazykem zůstává francouzština. Na území žije přes 160 etnik, hlavně většinových Mossiů, odvozujících svůj původ od válečníků, kteří na dnešní území přišli v dávné minulosti, žijí tu ale také taky Fulbové nebo Lobiové.
Nejdůležitější pěstovanou plodinou je zmiňovaná bavlna a Burkina Faso je v Africe jejím největším producentem. Například roku 2006 se sklidilo rekordních 740 000 tun. Na pěstování ostatních plodin tak ale zbývá málo místa, a země má proto problém s dosažením potravinové soběstačnosti. Naštěstí je ale dobrým vývozním artiklem mango. Výnosným odvětvím se stává těžební průmysl - v posledních letech vláda vydala stovky nových licencí. V roce 2007 zde začali Kanaďané a Britové s těžbou zlata, jejíž růst by měl stoupnout na 9,4 tun ročně, u zinku až na 70 000 tun. Migrace pracovníků a odborníků do země je však jen postupná. Stát se aspoň snaží podpořit turistiku, což se daří u největšího afrického filmového festivalu Festpaco a SIAO, národního dne kultury a mezinárodní výstavy řemesel. Burkina Faso však nemá moře, ani hory, nerosty i práce obyvatel tedy snad přinesou více dalších možností.
Seriál Svět a migrace vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
