Lída Rakušanová: Energetická koncepce na odpis

Naposled ji v nedělní televizní debatě poslali i protagonisté dvou tak rozdílných táborů, jako je Martin Bursík za obnovitelné zdroje a Mirek Topolánek za teplárenskou lobby, svorně do pekel. A neodporovala jim ani šéfka úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, ač zmíněná koncepce klade „posílení role jádra“ na první místo. A to nejen výstavbou dvou nových bloků v Temelíně, ale i rozšířením jaderné elektrárny Dukovany, prodloužením provozu jejích současných čtyř bloků a v neposlední řadě vyhlídkou na stavbu dalších jaderných elektráren po roce 2040.

To vše je založeno na předpokladu, že poroste spotřeba elektřiny, a tudíž i její cena. Ve skutečnosti ale spotřeba proudu už několik let stagnuje a cena klesá. Takže by se rozšíření Temelína „vyplatilo“ snad jen tehdy, kdyby stát garantoval ČEZu pevné výkupní ceny. Na účet spotřebitelů, rozumí se. Což si nejspíš dvakrát rozmyslí i ti nejhorlivější zastánci dostavby Temelína v jakékoli nové vládě.

Škoda to nebude. K ekonomickým argumentům, o nichž se běžně diskutuje, lze totiž přidat i fakt, že v současných jaderných elektrárnách se při výrobě proudu spotřebovává jaderné palivo jen z pouhých 4 až 5 procent. Což znamená, že z jedné tuny obohaceného uranu se v jaderné elektrárně „spálí“ jen 40 až 50 kilogramů. Zbytek je de facto odpad. Sice by se dal recyklovat a znovu použít, ale zatím se to s výjimkou Francie nebo Británie moc neprovozuje, protože se to prostě nevyplatí. Ani vývoj reaktorů tzv. čtvrté generace, teoreticky schopných využít jaderné palivo z desítek procent, zatím nepřekročil počáteční stádium. Takže to jediné, co se s jaderným palivem, „vyhořelým“ z maximálně pěti procent, dneska dělá, je jeho skladování v nákladně budovaných úložištích, která nota bene nechce mít za vlastními humny ani ten nejskalnější přívrženec atomové energie. „Je to“, píše na své webové stránce s informacemi o domácích elektrárnách energetik Tomáš Ryšavý, „jako kdybychom z kotle vyhrabali nevyhořelé uhlí a to museli uchovávat ve žhavém stavu k dalšímu použití“.

Vidělo z tohoto úhlu pohledu, nejsou nynější atomové elektrárny ničím jiným než zařízením na bezbřehé mrhání jedním z nejcennějších zdrojů této planety. O udržitelnosti energie, kterou jsou jejich jaderné reaktory v současné době schopny vyrábět, tak nemůže být řeč. Nesplňuje ale ani další dva cíle Státní energetické koncepce: nejen, že lze o její bezpečnosti po Černobylu a Fukushimě právem pochybovat, ale bez dotací ze strany státu není ani konkurenceschopná.