Lichva a lichváři ve středověku

24. září 2010

I středověk byl obdobím, kterému přes tehdejší vliv křesťanské etiky nebyly peníze nijak cizí. Jedním z příkladů, které nám tuto skutečnost dosvědčují, je i středověká lichva.

Známé populární úsloví "Peníze jsou až na prvním místě!" je spojováno především se současností, tedy s moderní dobou, která je zřetelně založena právě na financích a hromadění zisku. Denně jsme informováni o pohybech kurzů cizích měn, o vývoji cen ropy; burzovní zpravodajství nám sdělují hodnotu různých indexů světových burz. Na první pohled by se mohlo zdát, že podobné zaujetí pro peníze a kumulaci kapitálu jsou teprve dětmi novověku. Pohled do dějin nás však poučí o tom, že naši dávní předci měli vlastně stejné zájmy jako naši současní finančníci.

Středověká společnost si postupně vyvinula svébytný vztah k tomuto oboru "ekonomického podnikání". Lichva byla v období středověku z pohledu křesťanské církve společenským a morálním nešvarem. Měřítkem pro její posuzování byla především autorita Bible, kde se o ní pojednává jak na stránkách Starého zákona, tak i v Novém zákoně. Její vymezení však nebylo vždy úplně jasné. Obecně byla lichva ve středověku povolena vůči cizincům, čili ve směru Žid - křesťan, ovšem ne opačně, protože středověcí křesťané nepovažovali Židy za cizince. Přesto byla lichva během středověku zatížena dlouhou historií zákazů, které ji v očích většiny společnosti diskvalifikovaly. Až do 12. století však nebyly tyto zákazy a lichva nijak palčivým problémem.

Až do této doby totiž bylo dobové hospodářství založeno na smluvní ekonomii, která se bez peněz jako takových obešla. Lichva tedy byla svým způsobem sice nešvarem reflektovaným, přesto spíše okrajovým. Změna však nastala ve 12. století s rozvojem peněžního hospodářství, které se již bez volných peněz neobešlo. V tuto chvíli se společně s "doceněním" role peněz začíná lichva jevit jako palčivější jev, který měl v očích dobových teologů a církevních hodnostářů dosah na posmrtný osud lichvářů. Některé z dobových autorit ji ztotožňovaly přímo s krádeží, jiné ji považovaly společně s kacířstvím za největší zlo v tehdejší společnosti a navrhovaly svolat všeobecný církevní koncil, který se měl věnovat otázce lichvy a jejího potírání.

Lichva vedla podle dobových představ k lenosti a zahálce, ke ztrátě zájmu o zemědělství a vlastní hospodářství. Okrádání lichvou bylo hříchem proti spravedlnosti: tedy lichva, definovaná jako neprávem nabytý zisk, nejen jako "pouhý" zločin, ale především jako hřích, jako protivení se samotnému Bohu! Nejen, že odváděla její provozovatele od fyzické práce, respektive od jakéhokoliv tělesného i duševního výkonu, ale především, a to bylo v dobovém podání skutečně momentem rozhodujícím, lichva znamenala pomyslné ovládnutí času smrtelným a hříšným lichvářem. Za touto tezí se totiž skrývá představa, že lichvářovi půjčené peníze vydělávají vlastně neustále. Nedodržují tak pracovní klid, nectí neděli, kterou Bůh vyčlenil pro odpočinek. Lichvář, i když sám osobně zahálí, tak vlastně vydělává, neboť jeho peníze pracují, a to bez ohledu na denní dobu a skutečně bez ohledu na "předepsaný" nedělní klid. Lichvář se tak prostřednictvím svých peněz dostává do domény samotného Boha, neboť si uzurpuje čas, stává se jeho zlodějem: ze zloděje vlastnictví je zloděj času. Protiví se Bohu a staví se přímo proti němu! Může pak takový člověk očekávat něco jiného, než posmrtný pobyt v pekle?

Francouzský historik Jacques Le Goff k tomu napsal: "Postavení středověkého lichváře je opravdu zvláštní. Z dlouhodobé perspektivy ho současný historik chápe jako předchůdce kapitalismu - ekonomického systému, který se navzdory svým nedostatkům a nespravedlnosti i přesto, že byl v určité době vystaven zevrubné kritice a potupě, na Západě stává nositelem pokroku." V dobové křesťanské tradici byl však lichvář proklet. Ovšem s postupem doby se stávalo jeho definitivní prokletí a posmrtný pobyt v pekle v těch největších mukách přece jen relativním: od 12 století začal křesťanský svět objevovat rovněž očistec: "Lidé i církev nemohli nadále snášet zjednodušující opozici mezi rájem a peklem. Když byly vytvořeny podmínky k tomu, aby bylo definováno třetí místo v záhrobí, kde se budou mrtví moci očistit od zbytků svých hříchů, objevilo se slovo purgatorium, očistec."

I lichváři se tak naskytla možnost vykoupení, byť za cenu uskrovnění, navrácení neoprávněně vydělaných peněz původním majitelům, či nakonec v konkrétních případech i obětavostí a askezí vlastních manželek, které na sebe přejaly úlohu trpitelek a vykupitelek. Lichvář získal naději, neboť z očistce vedla jen jediná cesta, do ráje. Středověká společnost, akcentující dříve skromnost, zbožnost a pracovitost, tak s přibývající dobou poskytla svým současníkům k bohatství i naději na ráj.

autor: Jan Randák
Spustit audio