Libye a USA obnovují spolupráci

Připomenout můžeme atentát na letadlo Pan Am, které se zřítilo na skotské Lockerbie nebo bombový útok na západoberlínskou diskotéku. Teprve vloni skončila strašlivá anabáze skupiny bulharských sester, které byly Kaddáfího režimem uvězněny na základě absurdních obvinění.

Zdálo by se tedy, že tato bizarní kariéra z Kaddáfího udělá naprostého vyvrhele mezinárodních vztahů - a tak tomu po určitou dobu i bylo. Libyský režim byl pod tlakem nejrůznějších bojkotů a embarg, ale pro vládce země, která je třetím největším exportérem ropy v Africe, to jistě nebyl zásadní problém.

Nakonec Kaddáfí dokázal, že člověk, který se udrží čtyři desítky let v sedle, ví, jak se vrátit hlavními dveřmi, pokud o to projeví zájem. Páteční návštěva americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové probíhala v atmosféře, ktará by se dala stručně charakterizovat slovy "vše odpuštěno!" Spojené státy chtějí, aby bylo jasné, že každá země má za relativně nízkou cenu šanci přejít na jejich stranu, a Libye má být exemplárním případem. Ministryně Riceová to formulovala slovy, podle kterých "USA nemají žádné trvalé nepřátele!"

Kromě toho Kaddáfí pochopil, že ten, kdo chce přízeň západu, musí nejdříve trochu zlobit, aby zvýšil svou cenu, a nechat si své polepšení řádně zaplatit. Ve věci atentátu na letadlo Pan Am, které stálo život 270 lidí, vlastně stačilo, když Kaddáfá slíbil vyplatit odškodnění rodinám obětí - áčkoli v jiném případě bychom čekali, že člověk vinný takovou tragédií bude považován za vraha a pohnán k soudu, tak jako třeba pachatelé maskarů v bývalé Jugoslávii. Současný stav mezinárodních vztahů však je mnohem příznivěji nakloněn těm hrám, které Muammar Kaddáfí tak dobře umí.

Kaddáfího obrat se dá datovat nejméně do roku 2003, kdy oznámil, že jeho země se vzdává jaderného programu. Základní komponenty budoucí jaderné zbraně poměrně zaostalý Kaddáfího režim nevyvinul, ale koupil od pákistánského jaderného fyzika Kádira Chána, i tak ovšem tento jaderný program byl důvodem k obavám. Kaddáfího krok byl asi hlavně gestem, které se navíc odehrávalo v atmosféře amerických úspěchů v Afghánistůnu a Iráku, neboli Kaddáfí nehodlal tváří v tvář americkému odhodlání riskovat. Jistě si pamatoval, že v roce 1986 Ronald Reagan neváhal bombardovat libyjské území v odvetě za útok na své vojáky v západním Berlíně. Od té doby Kaddáfí své ústupky pečlivě dávkoval, a také propuštění bulharských zdravotnic, jejichž země se mezi tím stala členem Evropské unie, si nechal dobře zaplatit. Do Tripolisu za ním jezdili ti nejvyšší evropští představitelé a například takový Nicholas Sarkozy Kaddáfímu dokonce slíbil nový jaderný program pod technologickým vedením Francie.

Za vyvrcholení jeho úsilí o návrat mezi "normální" země můžeme považovat přelom letošního srpna a září. Kaddáfí nejdříve uvítal italského premiéra Silvia Berlusconiho, jehož země kdysi Libyi okupovala a kolonizoala. Za křivdy, kterých se přitom dopustila, Kadáfího režimu slíbila převážně stavební projekty za 5 miliard dolarů, které budou uskutečněny během následujících 25 let.

Kaddáfí má velký dramatický talent, Berlusconiho přijal ve starém paláci v Benghází, kde kdysi sídlila italská koloniální správa. Jen o pár dní později přivítal v Tripolisu Condoleezzu Riceovou v opevněném komplexu Bab Al Azíz, právě v tom, který před dvaadvaceti lety nechal bombardovat Ronald Reagan v odvětě za berlínský bombový útok. Agentury neuvolnily příliš mnoho informací o náplni jednání, a dá se předpokládat, že hlavní událostí byl samotný příjezd prvního amerického ministra zahraničí po pětapadesáti letech - naposledy zde byl John Foster Dulles ve třiapadesátém roce. Americká ministryně hovořila mimo jiné o zájmu amerických firem investovat v Libyi a nadějích na zřízení amerického vevvyslanecví v Tripolisu. Američané mají zájem v Africe vybudovat americko-africkou vojenskou základnu, a Kaddáfí jim v tom může buť pomoci nebo nakopak dost uškodit. Riceová ovšem jistě Kaddáfímu připoměla, že jeho režim ještě pořád nevyplatil odškodné rodinám obětí od Lockerbie. Organizace Human Rights Watch nicméně Riceové vyčetla, že je jen povšechně zmínila o pronásledování odpůrců režimu. Na svých stránkách registruje celou řadu lidí uvězněných na desítky let i za malé prohřešky, jako je kritika režimu. Zaznamenává také případy mučení, od lámání prstů až po užívání elektrického proudu. Jako příklad lze uvést případ Mohameda Adela Abú Alího, který se letos v květnu vrátil ze Švédska, které mu odepřelo azyl. Zatčen byl ještě na letišti a o dva týdny později jeho rodina dostala zprávu, že zemřel.

Nyní je otázka, kam se bude Libye dál vyvíjet. Nikdo nepochybuje, že Kaddáfí bude chtít moc předat jednomu ze svých sedmi synů. Dosud nejvyraznějším byl Salíf Al Islám, který působil velmi důvěryhodným dojmem. Zasadil se o zřízení některých důležitých institucí, včetně relativně nezávislých médií, a hrál velmi pozitivní roli při vyřešení krize kolem vězněných Bulharek. Koncem srpna však ve veřejném vysoupení náhle oznámil, že odchází z politiky. Pořád ještě panují naděje, že nejde o definitivní řešení, ale spekuluje se také o rostoucím vlivu Saífova bratra Mutásima, který má mocenskou základnu v tajných službách.

Nejvíce na see ale v poslední době upozornil nejmladší Kaddáího syn Hanibal. Ten byl v červenci zadržen ve Švýcarsku poté, co byli on a jeho žena obviněni ze zbití dvou zaměstnanců zdejšího hotelu. Libye okamžitě vyzvala Švýcarsko k omluvě a přistoupila k hospodářským a diplomatickým sankcím, jako bylo zastavení dodávek libyjské ropy a odvetné zadržení jednoho švýcarského občana v Libyi. Tato země má tedy před sebou různé cesty. Kaddáfímu se podařilo vyvolat dojem, že se umírnil, a Západ mu vzhledem k ostatním svým problémům to rád uvěřil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .