Libor Dvořák: Putinova cesta do Číny

Byla to teprve druhá zahraniční cesta ruského prezidenta od okamžiku, kdy pro něj letos v březnu začal platit mezinárodní zatykač pro válečné zločiny spáchané z jeho vůle ruskou armádou na Ukrajině.

Čtěte také

Alexandr Mitrofanov: Podat ruku Putinovi rovná se schvalovat sadismus

Příznačné jistě bylo i to, že se tak stalo u příležitosti summitu k budování tzv. Nové hedvábné stezky. Putinovi se tu dostalo příležitosti znovu si padnout do náruče se „vzácným přítelem“ Si Ťin-pchingem a setkat se (vedle maďarského premiéra Orbána) i s dalšími politickými lídry východoasijských států, ale to bylo asi tak všechno.

Čínský a ruský prezident opět demonstrovali to, co je spojuje především, bytostný čínský i ruský antiamerikanismus a snaha změnit současné uspořádání světa hlavně v tom smyslu, aby USA skoro za jakoukoli cenu vystrnadili z postavení hegemona světové politiky.

Čtěte také

Adam Černý: Itálii se nelíbí na čínské Nové hedvábné stezce

Jenže tady začíná hlavní zádrhel čínsko-ruského vztahu: zatímco Čína je přinejmenším potenciálně světovou ekonomikou číslo jedna, ruské hospodářské výkony bývají s oblibou srovnávány třeba s italskými, což pro někdejší supervelmoc není zrovna dobré vysvědčení.

Postavení vazala

Putin si ovšem spojence moc vybírat nemůže – a tak se Pekingu musí držet i v situaci, kdy si od čínského prezidenta například neodváží ani požehnání na stavbu nového ruského plynovodu do Číny. Ruský diktátor musí zkrátka, ať už se mu to líbí nebo ne, snášet postavení, které Sovětský svaz kdysi vnutil zemím našeho regionu – postavení vazala.

Libor Dvořák|foto:Věra Luptáková, Český rozhlas

Ruský prezident chtěl výletem do Pekingu světu jistě demonstrovat i to, že on a jeho země nejsou v žádné mezinárodní izolaci, jenže v zemích „kolektivního Západu“, k němuž by osvícenější Rusové jistě rádi patřili, je právě Putin zcela jednoznačně persona non grata.

Autor je komentátor Českého rozhlasu