Libor Dvořák: Kde udělal Západ chybu v případě Ukrajiny

Referendum v Luhansku
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Referendum v Luhansku

„Ukrajina přece není stát,“ prohlásil už před časem právě Putin a měl tím na mysli, že vyjma pár měsíců chaosu po Říjnové revoluci v roce 1917 Ukrajina přinejmenším od roku 1654 byla ovládána odjinud než z Kyjeva.

Možná proto jsme dnes svědky toho, že jakákoli ukrajinská ústřední vláda musí už od konce roku 1991 čelit buď odstředivým tendencím, které se dnes tak výrazně projevují na východě země, anebo přinejmenším tiché, ale poslední dobou stále hlasitější rezistenci, již pozorujeme třeba v Haliči nebo v Zakarpatsku.

A jak s tímto důležitým prostorem, ale politicky velmi křehkým prostorem, nakládá už 20 let Západ?

Borisi Jelcinovi bylo slibováno, že Severoatlantická aliance se do postsovětského prostoru rozšiřovat nebude. Z Bruselu se dnes ozývá, že podobný slib není v žádné mezinárodní smlouvě zakotven, což je zřejmě pravda. Po zrušení Varšavské smlouvy však tahle myšlenka zaznívala často – ovšem zřejmě s vědomím, že slabé Rusko není třeba brát vážně a že Unie i Aliance si tady mohou dělat, co uznají za vhodné.

Čtěte také

Po příchodu Putina, který je autorem slavného výroku o rozpadu SSSR jakožto o největší geopolitické katastrofě 20. století, a který to, zdá se, zkouší za každou cenu napravit, se ale situace postupně začala měnit. Přišel jeho smutně proslulý projev na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 – už ve chvíli, kdy se konaly námluvy evropských struktur přinejmenším s Gruzií a právě s Ukrajinou.

Následovala bukurešťská konference NATO o rok později, která v reakci na putinský Mnichov od svých slibů couvla. Co následovalo, už víme – srpnová gruzínská pětidenní válka v srpnu 2008 a faktická ruská anexe Jižní Osetie a Abcházie. Ty svět odmítl, ale to je asi tak všechno, co dokázal udělat.

Proruští kozáci u Doněcku

Evropa tedy sáhla po jiné zbrani a snažila se Ukrajinu přimět k podpisu asociační smlouvy s EU – konfrontačně a za podmínky „buď my, nebo Moskva“. Dnes je tato strategie považována za jasně chybnou – byť to ruského prezidenta jistě neopravňovalo k tomu, aby vyslal své „zelené mužíčky“ na Krym. Jenže Putin uvažuje v duchu jiné logiky než bruselští úředníci, a že to Evropa nebrala na zřetel, se jí teď vymstilo.

Zcela evidentní je, že euroamerický svět už počínaje oranžovou revolucí před necelými 10 lety prozápadnímu Kyjevu vždy dodal pouze know-how, jak politicky zvítězit, jenže si myslel, že dál ho to nebude nic stát. Což byl jeho hlavní vskutku osudový omyl.