Libanon rok po vraždě Harírího

Byly to napjaté chvíle, protože se nevědělo, čeho je schopna tamní loutková vláda. Naštěstí se do celé záležitosti vložily světové mocnosti - a v tomto případě se naprosto shodly v tom, že Sýrie musí z Libanonu pryč. Největší tlak vytvářely Spojené státy a Francie, jako bývalý koloniální správce. Režim v Damašku nakonec neměl jinou možnost, než ustoupit. Pokusil se aspoň přepsat dějiny a interpretovat okupaci jako úspěšný pokus o nastolení míru v Libanonu. Vojáky musel ale do květnových voleb skutečně stáhnout.

Jak je to s biblickým Libanonem dnes? Harírího smrt se dotkla doslova celé společnosti. Země si ji připomněla dnem volna a masovými demonstracemi. Jednou z nejsledovanějších postav se stal syn zavražděného politika Saad Harírí. Právě pod jeho vedením vyhrála minulý rok protisyrská koalice volby. Nyní vyzývá obyvatele, aby se znovu sjednotili. A je přesvědčen o tom, že vrahové jeho otce jednou stanou před soudem.

V Bejrútu se shromíždily statisíce lidí, ke kterým Saad Harírí promluvil na náměstí mučedníků. Byl ale za neprůstřelným sklem, což přesně ilustruje jeho obavy o život. Mimochodem, z téhož důvodu strávil Saad Harírí posledního půl roku pro jistotu v zahraničí. Obyvatelé Libanonu musí podle něj nyní uchránit svobodu, demokracii a suverenitu, kterou získali.

Z počátečního nadšení totiž mnoho nezůstalo. O tvrdou realitu se postaraly hlavně prosyrské síly v zemi. Svoje udělaly ovšem i spory uvnitř vítězné koalice. Některé frakce se dokonce spojily s prosyrským Hizballáhem, což bylo naprosto šokující. Situace v zemi navíc není stabilní díky atentátům na politiky a novináře, kritické k Damašku. Jak je to možné? Na to existuje jednoduchá odpověď. Už během cedrové revoluce zaznívaly hlasy, že stažení syrských vojáků je jenom polovina úspěchu. Damašek měl v Libanonu obávanou síť tajných služeb. Tato desetihlavá saň byla pravděpodobně zlikvidována jenom částečně. Po celá desetiletí probíhalo také řízené osídlování Libanonu Syřany - tedy vzdálená obdoba rusifikace Pobaltí za sovětských časů.

V zemi existuje nebezpečné islámské hnutí Hizballáh. To má ideově mnoho společného s palestinským Hamasem, který se pustil se zbraněmi do politiky. I Hizballáh (tedy "strana Alláhova") se po skončení syrské okupace rozhodl kandidovat ve volbách a pořádal masové pochody Bejrútem. Strategie byla zřejmá: vytvořit protiváhu cedrové revoluci a pokusit se o získání moci prostřednictvím demokracie.

Libanonský Hizballáh i palestinský Hamas vycházejí z některých názorů muslimského bratrstva v Egyptě. To už před lety pochopilo, že prosazení islámských zákonů šárie se nedá dosáhnout ve chvíli, kdy se protagonisté omezí na partyzánské nebo teroristické aktivity. Rozšířili tedy svoje působění na všechno možné - od charity, přes školství až po angažovanost v lokální politice. To kombinují s ozbrojeným bojem. Tito zarytí nepřátelé Západu začali tvrdit, že po islámském zřízení je hned jako druhá nejlepší demokracie, protože poskytuje možnosti, jak se dostat k moci a nastolit ono islámské zřízení. Výsledek se dostavil zatím nejmarkantněji na palestinských územích, kde zapadla propaganda Hamasu do úrodné půdy nespokojených voličů, kteří měli dost naprosté zkorumpovanosti svého bývalého vedení.

Otázka je, zda se může něco podobného podařit libanonskému Hizballáhu. Pravděpodobnost je nízká, protože křesťanská komunita je tam poměrně velká. Za pozornost ovšem stojí fakt, že od roku 1936 se v Libanonu raději neuskutečnilo žádné scítání lidu. Náboženské rozvrstvení společnosti se totiž považuje za nesmírně citlivou otázku. Takže se pouze odhaduje, že různé skupiny muslimů tvoří těsnou většinu. Zbytek jsou různé skupiny křesťanů, od maronitů přes ortodoxní až po koptské církve, známé hlavně z Egypta. Podle ústavy musí tedy být prezidentem křesťan, premiérem sunitský muslim a předsedou parlamentu šíit.

Ani rok po vraždě Rafíka Harírího a osm měsíců po parlamentních volbách není osud Libanonu úplně jistý. Tamní demokracie je velice křehká. Výhodou je ale to, že za současné mezinárodní situace se nemůže zopakovat katastrofální stav, kdy Sýrie, Palestinci a Izrael použili Libanon jako bojiště. I to se musí považovat za úspěch.