"Lex Beneš" a jeho význam

Část naší dnešní politické reprezentace usiluje o necírkevní obdobu kanonizace Edvarda Beneše. Bude-li takový zákon přijat, bude opět deklaratorní, tj. nevytvoří žádný nový právní stav. Přesto tu budou rozdíly. Věta EB se zasloužil o stát se ocitne v jiném kontextu než stejný výrok o jeho předchůdci.

Nevím, jak tehdy přijali Masarykovu státní kanonizaci sousedé. Asi je nerozveselila, ale ani nepřekvapila. Moc dobře jsme s nimi nevycházeli a oni s námi také ne. Teď je to jiné: se sousedy se vzájemně sbližujeme, zatímco oslavení Beneše nepotěší Němce, Rakušany, Slováky, Poláky ani Maďary. Co z toho může vzejít? Možná, že nic závažného: těm nacionálně cítícím to pohne žlučí, ti vzdělanější povytáhnou obočí - a rozruch časem pomine. Co však asi dojde úhony, je zdravý rozum.

Beneš se o stát zasloužil, dokonce dvakrát, za 1. i za 2. světové války. Na rozdíl od Masaryka však nelze říci, že mu neublížil. Jako ministr zahraničí za 1. republiky nerozpoznal včas jeho budoucí ohrožení. Tím víc to platí o jeho působení za 2. sv. války, kdy neodhadl příští roli SSSR navzdory varováním těch, k nimž měl jinak blízko. - Jeho politické dráze dominují jako vykřičníky dvě události: Mnichov a "Únor".

Drtivá převaha osudových sil učinila z Beneše tragickou postavu. Je tu ale rozdíl: v obou případech rychle svolil k ústupu bez boje. Zazlívat mu to se jaksi nesluší. F.X.Šalda kdysi pravil: V heroismus můžeš doufat, nikoli jej vyžadovat. - Bylo to nad Benešovy síly. Kdesi jsem zaznamenal nepatetickou formulaci: Beneš měl smůlu. Ano, měl. Smolařům však nestavíme pomníky. Jejich památce svědčí spíše pietní zamyšlení, nikoli triumfalismus.

Hospodářské noviny otiskly 27. 11. rozhovor s historikem Jaroslavem Valentou, Benešovým obhájcem. Pan profesor řekl (cituji): "Mnoho pisálků, kteří o historii nic nevědí, na něho nehorázným způsobem plive" (konec cit.). Svým způsobem tak reagoval na fakt, že Beneš je vysoce kontroverzní postavou našich novějších dějin, ale hodně si to usnadnil. Spor o Beneše není polemikou mezi odborníky a nekompetentními pisálky, nýbrž sporem, který polarizuje i odbornou historickou obec. Historici, kteří chápou výklad dějin jako službu národu, Beneše vyzdvihují. Historici, kteří v tom vidí službu dostupné pravdě, jsou vůči němu kritičtí.

Domnívám se, že spor o uzákonění Benešova významu má skrytý rozměr. Skrytý, ale vysoce aktuální. Na naši společnost doléhají těžkosti; tentokrát spíše zevnitř než zvenčí. Náš politický život propadá pragmatismu, hospodářský život je zasažen korupcí a veřejná rozprava na mediální scéně je ohrožena bulvárností. Tu a tam se ozývají stesky nad nedostatkem "vizí". Naznačují, že v prostoru, klenoucím se nad horizontem každodennosti, kde by snad mělo přebývat vědomí hodnot, tedy ideály a jejich symboly, zeje prázdno. Ocitli jsme se nepřipraveni v měnícím se světě a potřebujeme orientační body. Zatím se nám nedaří vydat ze sebe věrohodné elity.

Nejsme s to je vytvořit z dnešních politiků, ani manažérů. Nenabízí je ani svět kultury. Nezbývá než zapátrat v minulosti, pokud možno nepříliš vzdálené. Karel IV. a Komenský toho k dnešku moc neřeknou. To už spíš Masaryk, ale i on je duchem epochy předminulé. Snad tedy Edvard Beneš, člověk epochy minulé (domnívají se někteří).

Nejsem si ale jist, může-li být majákem ten, kdo se prozíravě neorientoval ve své době, jejíž problémy byly nad jeho síly.