Letmý pohled zevnitř na naše zdravotnictví

Můj povšechný dojem, jakožto standardního a neprotekčního pacienta po týdenním pobytu v jedné z největších pražských nemocnic je spojen s vděčným obdivem nad tím, co všechno takové dobře zorganizované zdravotnické zařízení stihne v tak krátké době s nemocným člověkem udělat - zavodnění nekonečnou sadou kapaček, desítky vyšetření základních tělních tekutin a orgánů a jejich stále nová opakování. Je toho nesrovnatelně víc než v minulých letech a také paleta léků je mnohem bohatší, rozmanitější a hlavně účinnější. Neumím si představit, že na takovou intenzitu léčení by si někdo mohl stěžovat.

Ale neméně nápadné je cosi, co můj letošní pobyt narozdíl od těch minulých poznamenalo trochu negativně. Od prvního okamžiku jsem totiž pociťoval ve vzduchu jakousi nervozitu, a to zejména u tak zvaného středního zdravotnického personálu, tedy u ošetřujících sester. Občas to bylo slyšet jen z chodby, ale někdy si postěžovaly i osobně. Jejich práce obsahující nezřídka manipulaci s nepohyblivými pacienty, je prostě zmáhá a není pak divu, že do těch řekněme, fyzických obtíží občas pronikne i stesk na to, jak jsou za tuto těžkou a neustálou dřinu finančně ohodnoceny. Je tedy nutno zaregistrovat také dosti nový jev, že mnohé sestřičky mluví slovensky či s jiným východním přízvukem.

A pak často padne ta klíčová věta: Chybějí nám civilkáři. A vy si matně vzpomenete na ty chlapce, kteří vás v minulých letech nakládali na nemocniční vozítka a dávali najevo, že i tuhle téměř otrokářskou a bídně placenou dřinu považují za terno oproti stupiditě všeobecně branné povinnosti. To se potvrdilo, když po jejím loňském zrušení nám vojna nikde v provozu státu nechybí jako ani teď nechybějí ještě rok předtím prý naprosto nezbytné čtyři stovky tanků. Vypadá to skoro tak, že jedním z mála užitečných artiklů celé naší neprofesionální armády byli právě ti polootrokářští civilkáři, jejichž spravedlivé zrušení přineslo ovšem našemu zdravotnictví citelnou ztrátu.

Bylo by slušné, kdyby se naše zdravotnictví i formálně s tímto problémem vyrovnalo a aspoň jednorázovým prohlášením ocenilo to, co pro ně v minulých letech civilkáři vykonali s přidanou omluvou za to, s jakým bohorovným klidem byli vykořisťováni. Taková omluva by slušela zejména socialistickým správcům resortu, kteří jinak tak bedlivě dbají blaha lidu, když nechtějí ani slyšet o tom, že by si pacienti měli připlatit třeba jen na jídlo, které si doma musí přece také platit. Ale o tom se mluvilo už za komunistů, za Klause i za Zemana a skutek vždycky utek.

Pokusy o náhradu civilkářů je však v oné pražské nemocnici naštěstí možné už nyní pozorovat. Uplatňují se tu totiž chlapci, kteří si dobrovolně zvolili povolání záchranářů a studují příslušnou vyšší odbornou školu. Už sama dobrovolnost tohoto jejich životního rozhodnutí říká něco o jejich povaze, fyzickém založení a přístupu k práci, kterou by dobrovolně neodhodlaní a nepřipravení jednotlivci mohli považovat za životní újmu. Ale s těmi uvědomělými, urostlými a laskavými hochy jsem zaváděl hovory a oni na to rádi přistupovali. Viděl jsem, že jejich kladný postoj i k těžké zdravotnické práci u nich vzbuzuje zdravé sebevědomí i vědomí obecné užitečnosti, což se pak odráží v jejich názoru na život a stírá to i generační rozdíly.

Chci říci, že vedle té na první pohled intenzívní lékařské péče patřil tento mnohem méně nápadný vhled do duší několika ušlechtile krásných mladých mužů k tomu největšímu, s čím jsem se teď uvnitř našeho zdravotnictví setkal. Dobrovolná a uvědomělá účast těchto začínajících záchranářů na práci středního zdravotnického personálu je velkým skokem vpřed od ještě nedávno nemravně vykořisťovaných civilkářů.