Leona Šmelcová: Buena Vista Social Club slaví čtvrt století remasterovanou deskou
Z Alta Cedra půjdu do Marcané, dojdu do Cueta, pak do Mayarí. Refrén písně Chan Chan, kterou začíná album Buena Vista Social Club, je vesměs opakováním čtveřice zeměpisných názvů vesnic ve východní Kubě. Přesto americkému kytaristovi Ry Cooderovi bylo toho úterního odpoledne roku 1996 ve studiu Egrem jasné – když slyšel zpěv kubánského hudebního matadora Compaye Segunda –, že právě vzniká něco fantastického.
Album Buena Vista Social Club letos slaví 25 let od svého vydání. Čtvrt století od probuzení takřka zapomenutého hudebního stylu, jemuž se říká son cubano.
Cooder, který v minulosti hrál s Rolling Stones nebo s Ericem Claptonem, se tehdy zabýval world music, etnickou a folklórní hudbou různých kultur. Zaujala ho ta kubánská. S tamním kapelníkem Juanem de Marcos Gonzálezem začali hledat muzikanty, kteří kdysi zářili v klubech předrevoluční Kuby. Chtěli oživit muziku, která rozeznívala ostrov ponejvíce od 30. do konce 50. let minulého století. Po kubánské revoluci v roce 1959 ji režim Fidela Castra odmítal a kritizoval coby reminiscenci kapitalistické, buržoazní zábavy. Kluby se zavřely, pulsující scéna utichla a son cubano se po čase stal hudbou pro starší ročníky, takovou kubánskou dechovkou.
76 let na jevišti
Někteří z tehdejších muzikantů dožívali ze staré slávy, jiní skončili zapomenutí v uličkách nedaleko Malecónu, přímořské promenády v Havaně.
Jako třeba Ibrahim Ferrer, čistič bot, za kterým jednou přišel Juan Marcos de González, jestli by neměl čas si zahrát nějaké staré písničky. Tak to alespoň Ferrer později vyprávěl v rozhovorech i v dokumentu německého režiséra Wima Wenderse, v neméně slavném oscarovém filmu, který vznikl dva roky po vydání desky. Ferrer vzal nástroje a přišel do studia, kde už bylo několik dalších postarších hudebníků v nažehlených košilích a kloboucích a začali jammovat.
Omara Portuondo, Compay Segundo, Ibrahim Ferrer, Eliades Ochoa nebo Rubén González, o kterém se na ostrově tradovalo, že se kvůli artritidě už nemůže dotknout piana, a dlouho se zvažovalo, jestli jej vůbec oslovit, patřili k jádru muzikantů, kteří za pouhých sedm dní nahráli album, které ve světě způsobilo senzaci, vyhrálo Grammy a znovu oživilo zájem o Kubu.
Komunistický ostrov tehdy zažíval obzvlášť těžké časy takzvaného zvláštního období, kdy se po pádu Sovětského svazu ocitl v ekonomické krizi. Dva roky po úspěchu projektu hudebníci vyrazili na světové turné, které na kameru zaznamenal Cooderův kamarád Wenders ve zmíněném stejnojmenném dokumentu. Zrodil se kult.
Producenti nyní vydali k výročí alba pojmenovaného na počest jednoho ze zavřených havanských klubů remasterovanou desku. Bohužel už na ni nespolupracovali všichni z původní sestavy. Compay Segundo a Rubén González zemřeli v roce 2003, Ibrahim Ferrer o dva roky později. Všichni hráli až do posledních dnů. Ferrer dokonce v roce 2000 získal jednu z cen Grammy pro „nejlepšího umělce nové generace“. Bylo mu 73 let.
Dodnes vystupuje Omara Portuondo, která spolupracovala i na novém albu a chystá vydání své desky. Chce si ji dopřát k říjnovým 91. narozeninám. Portuondo slíbila, že jednou, až bude mít víc času, určitě napíše knížku o slavné éře kubánského sonu. Vzhledem k tomu, že poprvé stála na jevišti slavného baru Tropicana před 76 lety, v roce 1945, skoro by stačilo popsat jen její kariéru.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
