Leo Pavlát: Úředník vykládá zákon

Hlasitěji než po horké pražské sobotě loňského listopadu ve výroční den nacistického pogromu z roku 1938 se teď bude hovořit o shromažďovacím zákonu: Zda ho měnit a pokud ano, v čem. Podle některých by stačilo prodloužit lhůtu, během níž lze shromáždění zakázat z důvodů uvedených v zákonu. Dnes platné tři dni by prý bylo dobré změnit na pět nebo alespoň trvat na třech dnech pracovních. Tak by se dalo více zjistit o svolavatelích a jejich záměru.

Další návrhy se budou sypat a ke slovu jistě přijdou i počty: Troje policejní manévry v Praze a Plzni přišly stát na desítky miliónů korun, každý ví, že něco podobného pravidelně opakovat nelze. A přitom toto vše si bylo možno přinejmenším v Plzni ušetřit, kdyby marš ohlášený původně na 19. ledna byl hned zkraje zakázán.

Radim Lisenko, vedoucí odboru veřejných služeb na úřadu městského obvodu Plzeň 3, tak neučinil, což nakonec po soudních peripetiích vyústilo v březnovou akci extremistů z okruhu Národního odporu. Prakticky identický pochod co do trasy i účelu nahlášený na 26. ledna - navíc stejným svolavatelem - však tentýž Lisenko zakázal. Lze to říci i jinak: Provokativní pochod konaný kolem místní synagogy v době výročí transportů plzeňských židů nacisty z roku 1942 úředníkovi nevadil, neméně antisemitsky laděný pochod před Dnem vzpomínky na oběti holocaustu ano.

V prvním případě magistr Lisenko důvod pro zákaz akce neonacistů nenašel, ve druhém, v principu stejném, jich vyjmenoval hned několik: popírání práv občanů pro jejich národnost nebo náboženské vyznání, nebezpečí ohrožení zdraví účastníků.

Není to v dané kauze jediná ukázka toho, jak úředník obdařený velkou pravomocí dokáže ve dvou případech rozhodnout zcela protikladně, byť výchozí situace je obdobná. V dnešním světě s hrozbou teroristických útoků, které často směřují proti židovským institucím, nebývá zvykem, aby militantní odpůrci Židů táhli s vědomím úřadů ve stovkách kolem synagog. Nabídnout organizátorům pochodu 19. ledna alespoň změnu trasy, aby se vyhnuli židovskému domu modlitby, bylo za těchto okolností přirozené, plně v souladu se shromažďovacím zákonem.

Magistr Lisenko tuto možnost nevyužil. Že však na bezpečnost myslí, dokázal o pár měsíců později: To když odpůrcům neonacistů navrhl, aby "s ohledem na místní podmínky" změnili místo nebo dobu shromáždění proti antisemitismu a neonacismu plánovaného 1. března před Velkou synagogou. Protivníci neonacistů to odmítli a Lisenko jejich shromáždění nekompromisně zatrhl.

Pochod obdivovatelů národního socialismu skončil, diskuse o shromažďovacím zákonu začíná. Bude-li tato základní lidská svoboda lépe ochráněna před zneužíváním, potěší mě to. Především je však třeba si přát, aby ti, kdo literu shromažďovacího zákona naplňují z funkce úřední, měli ve svém konání jasno. Bez toho můžeme v Čechách a na Moravě očekávat další pochody extremistů, rizikové situace a vyhozené milióny ze státních peněz.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze