Leo Pavlát: Co není pohádka

Lstí získal Achašverův souhlas zabít všechny Židy a los mu měl napovědět, kdy jeho zášť najde naplnění. Hamanovy intriky však zhatila krásná židovská dívka Ester, schovanka zbožného Mordechaje. Na králově dvoře se těšila nejvyšší přízni a svým moudrým jednáním odvrátila zkázu.

Třináctý den hebrejského měsíce adar, který měl být pro Židy osudovým časem smutku, se tak změnil v den radosti. Haman zaplatil za svou nenávist životem a Židé byli zachráněni. Na věčnou paměť oněch událostí dodnes slaví Svátek losů.

Purimový příběh, jehož historický rámec sahá do čtvrtého století před občanským letopočtem, zní v nežidovském prostředí jako pohádka. Židé však stejným událostem rozumějí jinak. S vědomím pronásledování, jemuž byli ve svých dějinách vystaveni, mají na paměti především Hamanův vražedný manifest, jak ho čteme ve třetí kapitole Knihy Ester: "Psalo se... a pečetilo se..., aby vyhladili, povraždili a zahubili všechny Židy od mládence po starce, děti i ženy, v jednom dni."

Četl jsem k tomu výroku rabínský komentář, komentující natřikrát zvýrazněnou neodvratnou smrt: "Zlovolnému nestačilo zavraždit jednoho Žida," píše se v něm, "ale toužil jich zahubit mnoho. A nestačilo mu zahubit jich mnoho, ale chtěl je vyhladit všechny."

O mnoho set let později se tomu říkalo "konečné řešení". To, jak známo, happy end nemělo.

Narodil jsem se po druhé světové válce, velkou část rodiny, která padla za oběť nacistickým následníkům Hamana, jsem nikdy nepoznal; byla při "konečném řešení" zabita. Přesto, co pamatuji, Židé - ať již přeživší koncentráků či jejich potomci - slavili vždy svátek Purim s jasným poselstvím: Povstalo proti nám mnoho Hamanů, ale ani ten největší z nich, Hitler, se svým dílem zkázy neuspěl. Všichni jsme nezemřeli, obnovujeme židovský život, dědictví předků žije.

Na tomto nadějeplném přesvědčení není ani dnes co měnit. Na rozdíl od minulých let je však třeba něco dodat: Šedesát čtyři let po válce, která měla mimo jiné "vyhladit, povraždit a zahubit všechny Židy od mládence po starce, děti i ženy", sílí moc politiků, pro něž Hamanův genocidní sen není jen výronem nenávisti, ale politickým programem.

Prezident Íránu opakovaně hrozí zničením židovského státu Izrael. Hnutí Hamas, vládnoucí pásmu Gazy, nepoučeno nedávným konfliktem opět ostřeluje židovská města, a vlastně to ani neudivuje, když ve své chartě hlásá: "Soudný den nastane, až muslimové začnou bojovat proti Židům a zabíjet je. Tehdy se Židé skryjí za stromy a kameny. A kameny a stromy budou volat: Hleďte, muslimové, Žid se za mnou skrývá, přijďte a zabte ho."

Ozvěnou jako by tato slova zněla i leckde jinde ve světě. Přinejmenším mnoha evropskými zeměmi zmítá antisemitismus, jaký zde neměl od války obdoby.

Svátek Purim je oslavou pevné židovské víry ve vítězství života nad smrtí. Při tom letošním si je možno zvlášť silně uvědomit, že onen dávný, na první pohled pohádkově laděný příběh o vražedné touze je, žel, aktuální.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze