Ledový dům
K nedávnému vítězství jihoruského města Soči, jež získalo právo na pořádání zimních olympijských her v roce 2014, lze jen upřímně blahopřát. V takové situaci je možné dokonce mít porozumění pro celonárodní záchvat vlastenčení, které po skvělé zprávě Rusko na chvíli ovládlo.
Po opadnutí vášní je však zapotřebí střízlivým okem obhlédnout krajinu po bitvě a zhodnotit prostředky, jimiž bylo vítězství dosaženo a tendence, které použité prostředky zakládají. Pak porozumíme norskému členovi Výkonné rady Mezinárodního olympijského výboru Gerhardu Heibergovi, který si záhy po hlasování postěžoval agenturám: "Stále větší částky se utrácejí na prezentaci uchazečů a stále víc prostředků je vkládáno do věcných darů a pozvánek k bezplatným návštěvám výměnou za ochotu hlasovat pro štědrého uchazeče."
Na pozadí lukulské velkorysosti ruského státu ostatní uchazeči vypadali jak nevzhledné popelky. Ve srovnání s virtuálními prezentacemi budoucích krás města Soči se Innsbruck se svým vysokohorským zázemím mohl jevit jako zapadákov, kam ještě nedorazila olympijská civilizace. Dávno před samotnou volbou Rusko již utratilo na reklamní přípravu a masivní PR desítky milionů dolarů. Orgie erárního entusiasmu, které doprovázely kampaň na podporu kandidatury Soči, dosáhla v Guatemale globálního rozměru. Obří letoun Ruslan dopravil do středoamerické země z Petrohradu 60 tun zařízení pro stavbu umělého kluziště. Rusové byli patrně přesvědčeni, že Guatemalci nic obdobného v životě neviděli a že zasedání Olympijského výboru probíhá v bohem zapomenuté díře světa. Ve skutečnosti ve městě Guatemala City nejenže mají umělá kluziště, ale je tam především sdostatek specializovaných firem schopných postavit takový zimní stadion mnohem levněji než co stojí jeho doprava vzduchem přes půlku světa. Navíc, jak sdělil novinářům ministr hospodářského rozvoje a obchodu Ruska German Gref, "...na místě se ukázalo, že je naprosto nemožné smontovat technické zařízení kvůli neslučitelnosti našich technických parametrů s guatemalskými." Rusové jednoduše netušili, že v Guatemale používají elektřinu s napětím 110 V a jiné zásuvky, do nichž ruské zástrčky nepasují. "Avšak," pochlubil se dále ministr Gref, "naši mistři všechny překážky překonali a vyrobili potřebná zařízení na koleně." Aby Guatemalce definitivně dorazil, ministr Gref vybruslil na kluziště s hokejkou v ruce a ukázal divochům, jak se hraje hokej, doprovázen ministrem dopravy, gubernátorem Krasnodarské oblasti a šéfem kremelské správy. Bylo to dokonce působivější než mohutný zpěv, kterým oblažoval guatemalské končiny sbor kozáků a než krasobruslařská show "Spící krasavice", kterou předváděli petrohradští baleťáci.
Umělé kluziště bylo jen jednou z podařených akcí Ruského domu - stálého kulturně-obchodního zařízení, které bylo v těchto dnech otevřeno v Guatemale. Jelikož vzájemný obchod mezi nerovnými partnery se blíží nule, není pochyb o tom, že jediným smyslem drahého podniku bylo ovlivnit volbu ve prospěch Soči. V Ruském domě od rána do večera vyhrávala živá hudba a nikdy nekončilo masopustní hodování. Zvláštní dopisovatel agentury ITAR-TASS chlubivě sděloval domácím čtenářům: "Guatemalský šéfkuchař Ruského domu Umberto Dominges nám prozradil denní spotřebu těch nejžádanějších potravin: černého kaviáru denně padne na deset kilo, červeného - přibližně stejné množství".
Jiný dopisovatel stejné agentury dosvědčoval: "Ruský dům se okamžitě stal nejpohostinnějším místem guatemalského hlavního města. Na prcka vodky a nevázanou zábavu sem rádi zavítají mnozí členové Mezinárodního olympijského výboru. Jediná okolnost, která kazí náladu pořadatelům, jsou prudérní guatemalské zákony, které na veřejnosti zakazují hlučné akce po půlnoci." Tento vskutku kupecký rozmach, ale také kupecká představa o světovosti jakožto o možnosti plivancem lepit číšníkům bankovky na čelo a rozkuřovat doutník storublovkou, byly příznačné pro celou ruskou kampaň na podporu Soči. Tón udával samotný prezident Putin, který poctil rozhodující zasedání Výboru svou návštěvou, ačkoli nic jiného na práci v Guatemale neměl. O bezvýznamnosti vztahů s touto zemí svědčí skutečnost, že Rusko v ní nemá vlastní ambasádu. A protože Putin odmítl ubytovat se v místním hotelu, na jednu noc si prostě koupil přepychovou vilu. Ruský tisk to pádně argumentoval zvýšenou bezpečnostní potřebou. Nezbývá, než se divit, proč si ruský prezident nekoupil celou Guatemalu anebo třeba rodinnou usedlost Bushů v Kennebunkportu, kde přece také není ruská ambasáda?
Na členy Mezinárodního olympijského výboru tento kupecký rozmach zřejmě udělal dojem. Neobtěžovali se otázkami, nakolik politika a celkové ovzduší kandidátské země odpovídají principům olympijské charty, jaké tendence to zakládá do budoucna a jaké poučení si z toho vezmou příští uchazeči o olympijské hry. Svou poslední povinnost před oligarchy prezident splnil. Na důchod se může odebrat do svého domečku v Guatemale. Pokud se v Soči v roce 2014 někdo bude ptát na sníh, který ruský prezident svatosvatě slíbil olympionikům, může je odkázat na nástupce. Bude to jeho problém.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.